“Zřejmě se stalo něco při porodu, něco se zanedbalo. Tehdy se na to zase tolik nehledělo…” tak začíná své vyprávění Tomáš Helísek. Prodělal dětskou mozkovou obrnu, odmala je na vozíku, částečně hendikepované má i ruce. Přesto z něj čiší obrovská energie a činorodost, kterou by mu mnozí “zdraví” mohli závidět. Možná je to tím, že se vždycky snažil prosadit v “normálním” světě, nechtěl se izolovat, ale naopak si plnit své sny… Dnes je mu třicet a pracuje jako tiskový mluvčí v Tyflocentru, kde se starají o lidi s úplně jiným hendikepem: nevidomé a slabozraké. Rodák z Nového Jičína nedá na Olomouc dopustit. Dávno tu je doma. Svým neuvěřitelným záběrem i životním optimismem je zářným příkladem, že “to jde”, i když vám osud nerozdal úplně příznivé karty.

Tomáš Helísek jen na vozíku od mala. Čiší z něj ale taková energie, že by mu ji mnozí zdraví mohli závidět. Foto: Jan Procházka

Tomáši, jsme zhruba stejně staří. Když si vzpomenu na svou první třídu, dost dobře si nedovedu představit, že bychom tehdy měli spolužáka s nějakým hendikepem. Jaké to bylo, absolvovat základní školu v devadesátých letech na vozíku?
Máš pravdu, integrace nebyla v té době vůbec rozšířená. Hendikepovaní šli často automaticky do zvláštních škol. I já jsem chodil do speciální mateřské školy, ale tam byly spíš mentálně hendikepované děti. Abych si zvykl na kolektiv zdravých dětí, poslední rok školky už jsem byl v klasické třídě. I do první třídy jsem pak nastoupil na běžnou školu. Jedinou v Novém Jičíně, kde hendikepované brali. Abych řekl pravdu, nikdy jsem pak neměl žádné zvláštní problémy s tím, že já jsem na vozíku a spolužáci jsou zdraví. Možná to je mou osobností, nejsem zvyklý být někde v koutě. Snažím se bavit se všemi. Když ve škole vznikaly různé partičky, vždycky jsem byl jejich součástí. Dělali jsme kraviny po chodbách a já v tom často figuroval. Kluci se mnou řádili s vozíkem, vyzuli jsme pneumatiky… Bylo toho hodně. (smích)

Samozřejmě, že jsem zažil náznaky šikany či naschvály, ale to bylo i u zdravých dětí. S hendikepem to vůbec nesouviselo. Stávalo se ale, že jsem trochu nestíhal. Mám problémy s psaním, občas za mě někdo musel něco dopisovat. Některé starší učitelky zase nevěděly, jak ke mně přistupovat. Dávaly mi moc velkou volnost, což taky nebylo dobré, hlavně pro ostatní děti. Nepamatuji si ale nějakou vyloženě negativní zkušenost.

Myslíš, že na tebe mělo zásadní vliv právě to, že tě nedali do nějaké zvláštní školy?
Určitě. Dětství je klíčové. Tím, že jsem nebyl nikde separován, jsem nabral daleko víc praktických zkušeností a hlavně jsem se otrkal. Mám zdravého bratra, to mě taky naučilo. Ani rodiče doma nebyli nějak přehnaně opatrní, žádný ultra bezbariérový byt jsme neměli. Myslím, že čím víc překážek člověk překoná v dětství, tím víc mu to do budoucna dá. Kdybych byl v nějakém ústavu, asi bych se dnes takhle nerozvíjel. Já místo toho absolvoval základní i střední školu úplně stejně jako zdravé děti. Byl jsem i na vysoké, ale skončil jsem ji kvůli rodinným záležitostem.

Je to recept i pro ostatní?
To je strašně těžké říct. Integrace je dnes samozřejmě někde úplně jinde, školy se snaží, lidé s hendikepem už dávno nejsou tabu. Na druhou stranu, přílišná integrace taky není dobrá. Hodně záleží na tom, jak je dotyčný soběstačný a co vše potřebuje. Neumím si představit x hendikepovaných dětí s různými potřebami v jedné třídě společně se zdravými. Nejsem si jistý, že tohle učitel zvládne vykrýt nebo to nakonec nebude “brzdit” zdravé děti.

Na druhou stranu, dnes je opravdu spousta možností, ať už vzdělávacích, nebo i pracovních. Je to jen v lidech, jestli chtějí sedět doma, brát invalidní důchod a fňukat na osud, nebo se navzdory tomu všemu chtějí realizovat a něčeho dosáhnout.

---

Myslím, že čím víc překážek člověk překoná v dětství, tím víc mu to do budoucna dá. Kdybych byl v nějakém ústavu, asi bych se dnes takhle nerozvíjel.

Tak to tě vezmu za slovo. Jak se třeba právě u nás v Olomouci mohou hendikepovaní realizovat?
Olomouc je v tomhle vynikající město a já jsem pyšný, že tu žiju. Třeba hromadná doprava je tu pro nás vozíčkáře úplně bezvadná. Přístupnost veřejných budov, chodníky… Hodně se to zlepšilo. Dostaneme se prakticky všude, kam potřebujeme. I vzdělání je dnes někde úplně jinde, než bylo třeba v době mých studií - a to zase není tak dávno. Univerzita Palackého má poradenské centrum pro osoby s hendikepem. Otevírají se tak pro nás úplně nové možnosti, dnes už člověk na vozíku může studovat prakticky cokoliv. To je úžasné.

V Olomouci je i spousta aktivit v rámci neziskových organizací, které hendikepovaným pomáhají fungovat v normální společnosti a cítit se v ní dobře. Jsou tu třeba i jazykové kurzy. A nebo sport! Vozíčkáři mohou hrát hokej, basketbal, ragby…

Ragby?
Ano! To mě opravdu zaujalo. Basket hrát nemůžu, protože nechytím míč. Hokej je na mě moc kontaktní, ale ragby mohou hrát i lidé s postiženýma rukama. Je to ale hodně tvrdý sport. Vozíky vypadají jako malé tanky, jsou obrněné, hráči to pálí do sebe, berou si míč, který mají na klíně... Hrozně se mi to líbí. V Olomouci to ještě bohužel není, nejblíž se hraje v Brně. Chystám se to někdy vyzkoušet.

Rozjíždí se i box pro vozíčkáře. Občas to vypadá komicky: dva borci na vozíku, za nimi asistenti drží vozíky, aby nikam neujely... Borci jsou na jednom místě a boxují se. Není úniku. (smích) Už to funguje i v Olomouci.

Možností je vážně spoustu. A nejen pro vozíčkáře. I pro nevidomé a další hendikepované.

Foto: Jan Procházka

Pracoval jsi v Trendu vozíčkářů, vypracoval ses tam na tiskového mluvčího. Teď jsi do podobné pozice přešel do Tyflocentra, které se stará pro změnu o nevidomé a slabozraké. Jsou to úplně jiné hendikepy...
Upřímně: nedovedu si představit život bez zraku. Myslím si, že nevidomí to mají rozhodně těžší. Ale nemám moc rád škatulkování. Lidé dokáží vynikat i navzdory hendikepu. Je ale pravda, že nevidomí se daleko hůř uplatňují na trhu práce. To je přesně to, co se snažíme v Tyflocentru řešit, co nejvíce jim pomáhat se vzděláváním i následným uplatněním. Spousta nevidomých dělá maséry, to už je takový evergreen. Ale oni mohou dělat spoustu věcí. Třeba vyučovat jazyky. Máme dokonce lektory, kteří takhle přes Skype dávají hodiny. Kolega zase dělá sportovní střelbu pomocí zvuku! To je opravdu zajímavé! Nevidomí dokážou fotit. Existují aplikace, které vám s tím pomohou. Parádní!

Obecně se dá říct: když něco ztratíte, může vám to otevřít možnosti se realizovat někde úplně jinde. Člověk sice nechodí, ale může být skvělý plavec. Nebo byznysmen. Mám známého, který je na vozíku a provozuje velký sushi bar, dělá marketing, je úspěšný… Je to jenom o lidech, v čem se najdou.

Ty ses takhle dostal ke psům…
Kamarád si pořídil štěně stafordšírského bulteriéra a pozval mě na jejich organizované venčení a později na závody do Ostravy. To se mi velice zalíbilo. Když jsem přišel do Olomouce, začal jsem tu organizovat velkou skupinu majitelů bull plemen, přestože sám jsem tehdy ještě psa neměl. Řekl jsem si, že by bylo fajn, aby se lidé setkávali a socializovala se i zvířata, protože pro ně je to taky velmi důležité. Pořídil jsem si stafordširského bulteriéra, dělali jsme různé srazy, společná venčení, sporty… Držel jsem to asi dva roky. Už na tu organizační činnost nemám čas, ale byla to opravdu zajímavá zkušenost. A taky jsem se tak seznámil se svou manželkou, byla vlastně jedna z prvních členek spolku.

Stafordširská bulteriérka Rox je jednou ze tří psů, kteří s Tomášem, jeho ženou a dcerou sdílí domácnost. Foto: Jan Procházka

Promiň mi troufalost, ale člověk na vozíku a v podstatě bojové plemeno… Neměl jsi strach, že ho nezvládneš?
Dokonce mi kamarádi říkali, že mě ten pes sní. (smích) Hodně lidí mě odrazovalo, říkali mi, že jsem blázen. Ale ve skutečnosti je to úplně v pohodě. Stojí to energii, ale proto to přece dělám. Hodně jsem se věnoval propagaci soužití bull psa a člověka na vozíku. Jezdíme na závody, ukazuju lidem, že to jde. I když je člověk hendikepovaný, může mít psa, který utáhne půldruhé tuny. Je to skvělý parťák. Když je pes vychovaný, není s ním problém. Kolikrát se ve mně ale vaří krev, když vidím některé pejskaře s neovladatelným psem na volno. Panička stojí padesát metrů od něj a jen bezmocně volá, zatímco její pes doráží na nás. To by pro něj nemuselo dopadnout dobře.

Ty navíc nemáš jen jednoho, ale hned tři…
(smích) Ano. Manželka má amerického pitbulteriéra. A taky jsme adoptovali irského chrta.

Adoptovali?
Ano. Z Irska. Je to bývalý dostihový pes. Skončila mu kariéra a nejspíš by ho zastřelili. Tak jsme udělali dobrý skutek a v rámci chrtí adopce jsme si ho vzali. Je na nás veselý pohled, když venčíme s manželkou a dcerou a každý má jednoho psa. Ale nám je tak dobře.