Desetiletí se o tom mluvilo. Ve sci-fi filmech to byla běžná věc. Mnohé pokusy dopadly všelijak. A teď je to konečně tady. Skutečná virtuální realita, v níž můžete chodit, jíž se můžete stát součástí. Chcete být lukostřelcem na středověkém hradu, projít si s baterkou podmořskou jeskyni, podívat se do vesmíru, nebo si zaboxovat v ringu? Postavit se s mačetou v ruce hladovým zombíkům? Nebo procházet strašidelnými chodbami, kde za každým rohem číhá nebezpečí? V Olympii už dva týdny můžete do takové Virtuální reality vstoupit. Vyzkoušeli jsme to. Na popis by stačilo jedno slovo: fascinující. My ale přinášíme celou reportáž.

Můžete se projít po mořském dně, bojovat se zombíky nebo procházet strašidelné chodby Foto: Jan Procházka

Není to herna. To provozovatelé Virtuální reality, jak se tenhle zážitek jmenuje i oficiálně, zdůrazňují jako první věc. “Nejedná se o klasické hraní na počítačích, je to něco úplně jiného. Pohybujete se totiž ve virtuálním prostředí. A tím pohybem myslím doslova. Chodíte, používáte předměty, prostředí na vás reaguje. Zapojíte v podstatě všechny smysly a od reality se úplně odstřihnete,” popisuje jeden ze zakladatelů Pavel Koblížek.

Když přijdete do jejich provozovny na spojnici mezi dvěma hlavními třídami obchodního centra Olympia, v podstatě tam neuvidíte skoro nic. Jen velín s dvěma počítači a dvě oddělené a úplně prázdné místnosti. A právě v nich se odehraje váš virtuální zážitek. Celá ta sláva se jmenuje HTC Vive. “Je to v současné době to nejlepší, co na trhu existuje. Špičkové brýle, které vás plně přenesou do 3D prostředí. Není to žádný mobil v krabičce, ale skutečně velmi sofistikované zařízení. Pomocí senzorů v místnosti snímáme váš pohyb, který přenášíme do virtuálního prostředí. Zároveň vás senzory hlídají, abyste například nevrazil do zdi,” vysvětluje mi Radim Dobrý, druhý z dvojice nadšených propagátorů virtuální reality, zatímco mě připojuje do světa, který nezná hranice. “Podobná zařízení mají zatím jen na několika málo místech v republice. Je to opravdu hodně nové,” dodává.

V okamžiku, kdy máte brýle na očích a v rukou dva ovladače, všechno skutečné přestane existovat a roli skutečnosti přebírá virtuální realita. Náhle stojíte na palubě potopené lodi hluboko pod mořskou hladinou. Kolem vás plují drobné rybky, na zlámaném zábradlí je přilepená sasanka. Natáhnete ruku a zkusíte se jí dotknout. Zavlní se pod vašimi prsty. Zvednete hlavu a vidíte kdesi nad sebou světélkující hladinu. Mihne se stín jakéhosi mořského obra. Popojdete si kousek k zábradlí a nahnete se přes něj. Tam dole vidíte celé kolonie hvězdic. Náhle proti vám vyrazí drobná průsvitná ryba. Zaženete ji rukou. Chvilku stojíte s otevřenou pusou. Nenateče vám do ní, ale to vám v tu chvíli na mysl nepřijde. Pak se objeví matka všech medúz. Obrovská červená věc připomínající peřinu s chapadélky. Překonáte strach a zkusíte si ji pohladit. Skoro cítíte, že je překvapivě hebká. Jenže pak se ozve jakési dunění. A za pár okamžiků se vám rozbuší srdce. To, co si vás právě připlulo prohlédnout, je největší zvíře, jaké můžete na Zemi potkat. Plejtvák obrovský. Zkoumá vás svým obrovským okem. Líně mrkne. Nesní vás. Tenhle plovoucí podmořský autobus se živí drobnými korýši. Ale moc vás tahle informace, vydolovaná z paměti z dávných hodin biologie, neuklidní, když tohle monstrum máte na dosah ruky. Plejtvákovi ale asi nepřipadáte dostatečně zajímavý. Mávne obrovskou ploutví a jde si po svých. Když se vám ale ocasní ploutev rozpětí dopravního letadla mihne těsně nad hlavou, uskočíte a přikrčíte se v dřepu. To bylo těsné…

O chvíli později už držím v ruce baterku. Její světlo rozráží absolutní tmu. Jsem v podmořské jeskyni. Srdce mi zase buší pěkně prudce. Zvlášť, když zjistím, že to vlastně není jeskyně, ale hrudní koš něčeho hodně, ale hodně velkého. A naštěstí už hodně let mrtvého. Slabé světlo baterky ozařuje obratle a jako hmyz se k němu sbíhají drobní mořští živočichové…. Pavel Koblížek (vpravo) a Radim Dobrý s zařízením HTC Vive. Právě to vás přenese do světa virtuální reality. Foto: Jan Procházka

Tohle je moje první zkušenost, můj první zážitek. Fascinující je hlavně to, že v tomhle světě opravdu fyzicky jste, i když jen jako. Používáte svaly, žádné ovladače, joysticky, klávesnice… Když chcete vidět, co je za vámi, prostě se otočíte. Když chcete něco zvednout, tak prostě natáhnete ruku. Jdeme dál. Teď nás vezmou na jakýsi středověce vypadající hrad. Vedle mě stojí kolegyně Bára, kterou připojili ve vedlejší místnosti. Nemám čas prohlížet si její virtuální vzhled, protože dole pod hradbami se začínají srocovat jakési kreatury. Jsme lukostřelci. A musíme je zastavit. Natáhnu ruku dozadu, přesně jako Legolas v Pánovi prstenů, a už nasazuju do tětivy šíp. Napnu, vystřelím. Pánubohu do oken. Pochopitelně. Třetí, čtvrtý, pátý. Pak už mi to jde. Naštěstí je můj toulec - podobně jako Legolasův - nekonečný. Střílím po těch bestiích, ale Bára je kosí daleko zručněji. Další úžasné zjištění. Mozku zřejmě stačí pohyb svalů, zrak a sluch a to ostatní tak nějak vygeneruje sám. Já skutečně cítím, jak se ta tětiva napíná, jak se prohýbá luk a jak zavibruje, když šíp vyletí…

Střih. Jsem v jakési špinavé chodbě, vypadá to na opuštěnou fabriku. V dálce hoří ohně. V ruce mám mačetu, v druhé pistoli. Otáčím se dokola. Tuším, že přijde něco zlého. A taky že jo. Zombík, jako vystřižený z Resident Evil, ke mně kráčí sice lakonickým krokem, za to s úmysly zcela evidentními. Rozklepu se. Namířím pistoli, stisknu spoušť. Ale nestane se nic. Kruci, kruci. Bestie je stále blíž. “Já nebudu tvoje svačina,” řvu a vrhám se na něj mačetou. Švihnu ho do hlavy a rozseknu mu lebku. Potvoře to ale moc nevadí a natahuje po mně pařáty. Sekám jako zběsilý. Pak otočím hlavu. Panebože, je tam další!!! Mačeta se mihne a zombíkova hlava letí stranou. Ještě, že mám tak ostrou čepel. Zdá se, že chodba je prázdná. Vzpomenu si, že pistoli musím přebít, vyměnit zásobník. Chvilku mi trvá, než najdu to správné tlačítko. Když se blíží další pomalá hladová stvůra, sejmu ji z dálky. Chachá, tu máš, obludo, ječím a rozsévám kolem sebe zkázu. Adrenalin mi šplouchá v žilách jako Rio Grande. Pak se ozve strašná rána. Zombík proskočil zabedněnými vraty a sápe se po mně. Pistole cvakne naprázdno. Sekám mačetou. Řvu. Sekám do něj i do jeho kumpánů. Nedostanete mě…

Když mi sundají brýle, nebo spíš helmu, z hlavy, musím si na chvíli sednout. Pomalu se rozkoukávám. “To bylo hustý,” říkám Báře, která se taky právě vrátila z virtuálního výletu. Tohle jsme opravdu nečekali. “Je to opravdové, že?” směje se Radim Dobrý. Kýveme hlavou. Opravdové to tedy opravdu bylo. “Máme tu samozřejmě i prostředí, která nejsou vůbec adrenalinová, spíš naopak. Klidně si můžete dopřát uklidňující procházku po horách. Nebo po náměstíčku v Benátkách. Pro děti je výborné 3D malování. Můžete obraz namalovat kolem sebe, podívat se na něj ze všech stran…” popisuje Dobrý. A jeho kolega doplňuje i další možnosti. “Máme třeba oblíbené únikové místnosti. Musíte sesbírat indicie, abyste se mohli dostat dál. Jedna taková úniková místnost se nachází i na kosmické lodi. Ve stavu beztíže to má docela jiné grády,” usmívá se Pavel Koblížek. Zejména u dětí je prý oblíbený i simulátor práce. “Stanou se třeba prodavačem, úředníkem, kuchařem nebo mechanikem,” vyjmenovává Dobrý.

A kolik taková legrace stojí? "Můžeme říct, že jsme nejlevnější v republice. Za půlhodinu zaplatíte 150 korun, už po první návštěvě se ale můžete stát členem věrnostního klubu a cena se vám sníží. Za každou půlhodinu hry pak získáte bonusy. A to i v případě, že hraje někdo, koho jste k Virtuální realitě přivedli jako nováčka," popisuje Koblížek. Otevřeno je od dvou do osmi, o víkendu už od deseti. Zkuste to. Tohle bylo vážně silné.