Jaroslav Hutka

* 21. 4. 1947, Olomouc

Autor písní, spisovatel, hudební skladatel, básník, kytarista, písničkář, výtvarník, hudebník, zpěvák, ilustrátor a grafik, autor slavných protestsongů Havlíčku, Havle a Náměšť.
Po nedokončených studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově (1962–1966), obor malba, se vydal na písničkářskou dráhu.

Od roku 1967 vystupoval s vlastním repertoárem, nejprve s Vladimírem Veitem, posléze s Petrem Kalandrou, se kterým se roku 1968 stali průkopníky mezi hudebníky na Karlově mostě. Společně se zapojili do skupiny Pod plachtou 68. Po sovětské okupaci v roce 1968 se Hutka zaměřil na lidovou tvorbu, především ze sbírky Františka Sušila Moravské národní písně. Na počátku 70. let stál u zrodu seskupení Tyjátr písničkářů, roku 1972 se stal jedním ze zakladatelů spolku Šafrán. Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku.
Od roku 1974 byl evidován ve svazcích StB jako „prověřovaná osoba“ a „nepřátelská osoba“. V roce 1977 se zúčastnil III. festivalu druhé kultury na Hrádečku Václava Havla u Trutnova a stal se signatářem Charty 77. Po velkém tlaku ze strany StB opustil v říjnu 1978 Československo, žil v emigraci v Nizozemsku, koncertoval po krajanských spolcích po celém světě a roku 1988 se přestěhoval do Německa. Vrátil se hned po pádu komunistického režimu, 25. listopadu 1989, a stejného dne již zpíval na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni, zapojil se také do předvolební prezidentské kampaně Václava Havla.

Postupem času se stal kritikem české postkomunistické demokracie. Zklamán z hudební scény devadesátých let, ve které podle něj „zvítězila komerce“, se rozhodl roku 1997 ukončit kariéru. V roce 2006 se k ní ovšem vrátil, začal znovu skládat hudbu a koncertovat.
Pravidelně publikuje své fejetony. Ve svých písních také adresně kritizuje Miloše Zemana, Andreje Babiše nebo Jaromíra Nohavicu (píseň Udavač z Těšína). Zejména kritika Nohavici vzbudila velké kontroverze a do jisté míry polarizovala veřejnost na dva tábory – stoupence Hutkovy a Nohavicovy.

Je členem čestného předsednictva občanského sdružení Společnost pro trvale udržitelný život a Čestné rady sdružení Děti Země. V roce 2000 obdržel Cenu ministra životního prostředí a v roce 2012 Cenu ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva.

Podílel se na tvorbě cyklů ČT Příběhy železné opony a V zajetí železné opony. Vydal dvě knihy básní, několik knih povídek a próz. Stále koncertuje, skládá hudbu a píše písně. Sám si vydává CD, založil edici SAMOPAL (SÁM PÁLÍM), každé CD je individuálně vypáleno, podepsáno, obaly tiskne ručně.

Je rozvedený a má šest dětí.