„Před pár dny však přicestovala ze Zoo de Granby v Kanadě tři a půlletá samice, naděje v pokračování chovu. Prozatím pobývá v karanténě, která jí skončí čtrnáctého listopadu a trpělivý návštěvník ji bude moci spatřit ve výběhu Pavilonu levhartů. Z jejího dosavadního chování usuzujeme, že se nebude stranit lidí. Věříme, že k ní brzy přicestuje samec z Německa a vytvoří tak pospolu s ní nový chovný pár,“ uvádí ošetřovatelka Kateřina Šteckerová. Zoo Olomouc chová levharty od roku 2001 a doposud se v ní odchovalo 12 mláďat.

„Přesun geneticky vzácného jedince z jiného kontinentu je velkým přínosem pro celý chov tohoto druhu v Evropě. Koordinátorka naší zoo poděkovala za zajištění nesnadného transportu zvířete. Doporučení k přesunu jsme dostali na základě dlouhodobé spolupráce EAZA a AZA. Spolupráce se zámořskou zoo v Granby je na velice dobré úrovni, kolegové nám poskytli všechny důležité informace včetně videosekvencí týkajících se veterinárního tréninku s tímto zvířetem. Budeme na jejich práci navazovat a už teď po krátké době je zřejmé, že si samice
naše chovatele oblíbila“ uzavírá zooložka Ing. Jitka Vokurková.

Počty zvířat v zajetí převyšují jejich počet v přírodě. Ale poslední léta se jeho stavy zvýšily až na 100 zvířat, která byla spočítána v roce 2017 pomocí fotopastí. Původní monitoring v 70. letech minulého století zjistil pouze 32 jedinců (za využití stop zanechaných ve sněhu), ještě v roce 2000 se jeho stavy odhadovaly na pouhých 22–28 jedinců.

Vážnou hrozbou pro levharty je pytláctví, ale i lesní požáry, nebo těžba dřeva a nerostných surovin. Ruské a západní ochranářské skupiny utvořily organizaci s názvem Amur Leopard and Tiger Alliance (ALTA), která se má pokusit levharty a tygry ussurijské, kteří jsou rovněž ohroženi, zachránit. Snahou o záchranu levharta mandžuského se zabývá i WWF. Populaci v přírodě bude muset podpořit populace ze zoologických zahrad, tak aby se docílilo dostatečné
genetické diverzity.

V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o velkou formu levharta skvrnitého, nejseverněji žijící poddruh. Jako jediný druh levharta dokáže přežít jak v extrémním horku, tak extrémní zimě – jeho srst měří v zimě až 7,5 cm. V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu (-30 °C). Zbarvení má světlejší s velkými rozetami. K dalším rozpoznávacím znakům patří dlouhý, hustě osrstěný ocas a šedě zbarvené oči. Na lov se vydávají obvykle v noci. Kořist odnáší na skryté místo, někdy s ní vylézá i na stromy.