Zpočátku bláznivý plán několika studentů. Tak se mnohým jevil spolek, který obsadil hodolanské divadlo a začal si říkat Tramtarie. Že ten plán možná byl bláznivý, ale povedl se, dokazují tři roky, které od této události uplynuly. Velkou zásluhu na tom, že divadlo Tramtarie je dnes v Olomouci respektovanou scénou, má i její ředitelka Petra Němečková.

Jak vlastně vzniklo divadlo Tramtarie?

Začátky byly složité. Původní Tramtarii založili úplně jiní lidé, byli to absolventi brněnské JAMU, kteří tu chtěli vytvořit malou scénu, což se podařilo v prostorách divadla v Hodolanech. Protože ale nedostali očekávané peníze na podporu činnosti, zhruba po čtyřech měsících z Olomouce odešli a divadlo osiřelo.

A vy jste ho po nich převzali?

Byli jsme taková skupina, která se kolem Tramtarie pohybovala od začátku, studovali jsme divadelní vědu a měli k divadlu blízko. Když se zakladatelé rozhodli vrátit do Brna, nabídli nám, že můžeme divadlo převzít a my, velice mladí a nezkušení studenti, jsme řekli, že do toho jdeme. Divadlo jsme převzali v lednu 2005 a od samého počátku jsme naráželi na obrovské problémy, protože jsme měli jenom své víceméně naivní představy, žádný předem připravený projekt nebo umělecký záměr. První půlrok se proto nesl spíše ve znamení takového hledání cesty, kterou chceme směřovat.

Proč jste opustili hodolanské divadlo?

Měli jsme sice od Moravského divadla pronájem zdarma, bohužel jsme však v té budově museli platit obrovské částky za energii, což se z našeho rozpočtu nedalo zvládnout. Proto jsme se rozhodli najít jinou scénu, což se nám na rok podařilo v Divadle hudby. Byli jsme tam však spíše jako takoví hosté, kteří hráli jen pětkrát do měsíce, což nám moc neprospívalo. Během této druhé sezony jsme se rozhodli, že musíme hledat dál. Úplnou náhodou se nám podařilo v září 2006 najít současné prostory ve Slovanském domě, které jsme hned začali rekonstruovat.

Řada představení je psaných přímo pro Tramtarii, vychováváte si autory?

Snažíme se maximálně využívat potenciál lidí v divadle, řada z nás už je absolventy divadelní vědy, kde je psaní jakýmsi základem. To byl jeden z důvodů, proč jsme do toho šli: Máme lidi, kteří jsou schopní psát přímo pro nás, na míru našim hercům a poetice, kterou tu chceme budovat. Kromě vyloženě nových her děláme často také autorské adaptace známějších věcí. Autorský vklad je v podstatě u každého představení: přizpůsobujeme ty hry našemu pojetí divadla.

Na co jste za ty uplynulé tři roky nejvíce hrdí?

Toho je víc, ale pro mě osobně je největší úspěch to, že jsme se vůbec dokázali udržet a že se nám podařilo získat místo v olomoucké kultuře. Zpočátku jsme měli i hodně negativní odezvy typu parta studentů se zbláznila a chce dělat divadlo. Museli jsme dokázat, že to tak není, že to myslíme vážně. Za ty tři roky si myslím, že se nám to podařilo, návštěvnost nám pořád roste, lidé si zvykli k nám chodit. To považuji za největší úspěch.

Provoz něco stojí, ze vstupného se na něj ale nevydělá. Z čeho Tramtarie žije?

Vstupné je v celkovém rozpočtu velmi malá částka. Za to, že fungujeme, vděčíme hlavně dotacím města, kraje i ministerstva kultury. Bez nich bychom se neobešli, protože malé divadlo si na sebe opravdu nevydělá. I tak jsme pořád dobrovolníci, herci hrají zadarmo, protože je to baví.

Herci ale musí z něčeho žít a divadlo je časově náročné. Jak to zvládají skloubit se zaměstnáním nebo školou?

Máme tu zvláštní fenomén: jakmile někdo projde konkurzem a přijde mezi nás, tak už nikdy neodejde... (smích) Ale vážně, máme to štěstí, že naši herci jsou skutečně nadšení divadelníci, kromě hraní pomáhají na baru, sedí na pokladně, uklízejí. Svůj osobní i pracovní život musejí divadlu hodně podřizovat, ale dělají (děláme) to všichni rádi.

Přesto, stalo se někdy, že herec třeba nedorazil na představení?

Je to velice ojedinělá věc, spíš se na někoho čeká se zkouškou. V loňské sezoně jsme ale z tohoto důvodu rušili představení dvakrát. Jednou to bylo pro nemoc a jednou kvůli poruše auta. Takové věci se sem tam stávají v každé kulturní instituci.

Které hry se v Olomouci setkaly s největším ohlasem?

Jsou to v podstatě ty poslední hry. Vypadá to, že Krysař bude velmi úspěšný, Klapzubova jedenáctka bude nejspíš náš megahit, ohlasy jsou dobré a máme pořád plno. Souvisí to s tím, že máme stabilizovaný prostor, jsme schopní pokrýt provozní náklady a díky tomu může vzrůstat i umělecká stránka. Jakmile je v pořádku základ, na celkové úrovni je to hodně znát.

Jak dlouho se hry uvádějí?

Je to různé, ale zpravidla rok, rok a půl, běžně to bývá kolem dvaceti repríz. Výjimkou je Čertovská pohádka, což byla naše první autorská inscenace a hrajeme ji už tři roky. V divadle se už moc neuvádí, jezdíme s ní hlavně na výjezdy.

Co plánujete v příštích třech letech?

Máme kde hrát, máme za co vyrobit inscenaci, takže první cíl jsme splnili. Spousta lidí nám teď říká, že bychom měli začít zvětšovat sál, to tady ale není možné a stěhovat se nám nechce, když jsme se tu tak hezky zabydleli. Takže doufám, že zůstaneme tady a budeme pracovat na zkvalitnění inscenací hlavně po umělecké stránce. Chtěli bychom být divadlo, kde bude pořád plno a kam lidé chodí rádi. To je asi náš hlavní cíl.