Mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO) má od 1. ledna novou ředitelku. Eva Navrátilová se do Olomouce vrátila z Brna, kde sedm let pracovala ve VIDA! science centru. K práci na festivalu se však dostala již během studií v Olomouci a jak sama říká, AFO se jí dostalo pod kůži. V rozhovoru jsme si povídaly nejen o festivalu a letošním ročníku, ale i o jejím vztahu k popularizaci vědy, lásce k Olomouci i o skautech.

Ve funkci ředitelky jste od 1. ledna, čili je to pár měsíců, ale pro Vás se úplně o nové prostředí nejedná. S festivalem jste byla spjata již při studiích v Olomouci…
Jak sama říkáte, nastoupit do rozjetého vlaku v lednu bylo celkem divoké a dost se to podepsalo třeba i na tom, kolik času jsem za poslední tři měsíce strávila doma. Ale samozřejmě toho vůbec nelituji a jsem zpátky ve festivalovém prostředí hrozně ráda, protože AFO pro mě vždycky bylo srdeční záležitost. Nicméně přišla jsem do týmu, který za sebou měl dva opravdu náročné roky, kdy pořádání festivalu ovlivnila pandemie, a kdy oba ročníky proběhly v online podobě.

Jak jste už zmínila, festival má za sebou dva krizové roky, kdy se nemohl konat v podobě, na jakou jsme zvyklí, letos se však všechno vrací do zajetých kolejí. Jaké to pro Vás bylo, přebírat festival právě v této podobě?
Byla to určitě velká výzva a na týmu bylo hodně vidět, že se na nich ty dva covidové roky podepsaly. U některých by se dalo skoro mluvit o zárodcích profesního vyhoření. A jestli pro mě něco bylo opravdu důležité, tak pokusit se jim dát pocit nějaké stability. Během těch svých původních let jsem byla zvyklá dát do přípravy pokaždé maximum, protože jsem věděla, že se mi ta investovaná energie vrátí právě na festivalu Když vidíte davy lidí, jak si to užívají a baví se, tak veškeré to úsilí, které jste do práce vložili před festivalem, se vám vrátí zpět. Nedovedu si představit, že bych to měla dělat právě bez této zpětné vazby. Takže skládám velkou poklonu kolegům, kteří to zvládli, mají můj velký obdiv. Myslím, že se všichni těšíme, že se nyní AFO uskuteční živě.. Ale zároveň je to po té pauze - jak mojí, tak kolegů - v něčem samozřejmě náročné a máme pocit, že to tak trochu děláme poprvé. Takže si říkáme, že je to po letech takový zkušební ročník, a že nějaký dokonalý bude až třeba ten příští (smích).

Na festivalu pracuje velká spousta studentů, kteří se s každým ročníkem mění. Jak Vás ale poslouchám, tak hlavní část týmu zůstává stejná?
AFO je jednoznačně studentský festival, ke kterému studenti patří. Možnost zasáhnout do chodu velké produkčně náročné akce je ideální příležitostí otestovat a rozvinout vlastní schopnosti. AFO chce plnit roli edukační platformy, která studentům může nabízet mentoring, propojení teorie s praxí a získání cenných pracovních zkušeností. Takhle by to mělo být, ale zároveň si myslím, že na vrchních pozicích festivalu by už měla být nějaká stálost. Nemůžete přenechat jednu z hlavních pozic člověku, který sotva přišel do Olomouce na vysokou školu a o festivalu slyší poprvé. To zkrátka nejde. Tým, se kterým nyní pracuji, je plný obdivuhodných lidí, kteří jsou neskutečně pracovití a jejich názory a perspektivy jsou pro mě důležité. Třeba vedoucí programu, Ondra Kazík, to je chodící videotéka. On si snad pamatuje všechny filmy, které za jeho působení na AFO běžely. Troufám si tvrdit, že v České republice v současné chvíli neexistuje člověk, který by měl o pop-vědeckém filmu takový přehled, jako on. V produkci máme také strašně skvělý tým lidí a těch pár měsíců, co jsem s nimi strávila, bych se nebála označit za jedny z nejlepších v mém profesním životě.

Neměla jste obavy, že by i třetí ročník dopadl tak, jak dva předchozí?
Měli jsme velké obavy. V momentě, kdy jsem do funkce nastoupila, tak se ještě pořádně nevědělo, jestli festival bude živě. Měli jsme nějaké scénáře a věděli jsme, že do určitého data se musíme rozhodnout. A ve chvíli, kdy prognózy začaly vypadat dobře a říkali jsme si, že festival proběhne živě, a že všechno už bude dobré, tak přišla válka na Ukrajině, která to zase obrátila trochu jiným směrem. Takže bych to asi shrnula tak, že pořádat kulturní akce v současné době není nic jednoduchého. Všichni jsme si mysleli, že odejde covid a vrátíme se v plné síle, ale není to tak.

Opusťme teď poslední dva covidové roky a pojďme si trošku zavzpomínat… Pamatujete se na svou vůbec první zkušenost s festivalem AFO? Jaké bylo Vaše první setkání s ním?
Rozhodně. Když jsem přišla na vysokou školu, hned v prváku jsem viděla na kolejích ve výtahu plakáty na AFO. Ale vůbec jsem tu akci neznala, nic mi neříkala a kromě plakátů jsem nevěděla o festivalu vůbec nic. Tenkrát to kolem mě prošumělo bez nějakého většího povšimnutí. Byl to poslední rok festivalu předtím, než jej převzal Petr Bilík, můj tehdejší pedagog. S ním se strhla obrovská vlna, protože najednou na festivalu začala pracovat celá naše katedra (Katedra divadelních a filmových studií FF UP pozn. red.). Byla to lavina, která nás všechny smetla s sebou (smích). Moje první zkušenost s prací na festivalu byla ta, že jsme nakoukávali filmy a následně o nich psali texty do katalogu. Hned ten první rok jsem byla i ve festivalovém zpravodaji, který tehdy každý den vycházel v tištěné podobě. Díky tomu jsem si vyzkoušela i nějaké rozhovory s hosty, psát recenze, bylo to skvělé. Pak se k tomu každý rok přidalo něco dalšího, až jsem v roce 2011 skončila na pozici vedoucí komunikace festivalu a tuto funkci jsem si užívala další tři roky. To prostředí i práci jsem měla strašně ráda a odchod tenkrát nebyl vůbec jednoduchý. AFO ve mně zkrátka zanechalo nesmazatelnou stopu a ve všech dalších zaměstnáních jsem na něj vzpomínala opravdu s láskou. Takže to, že jsem teď zpátky, je pro mě výhra a jsem za to opravdu ráda.

Vy jste po studiích zamířila do Brna a pracovala jste ve VIDA! science centru, což je opět prostředí plné popularizace vědy…
Já jsem původně do Brna odešla pracovat na Masarykovu Univerzitu, ale když jsem posléze zjistila, že se bude v Brně otevírat nové science centrum, tak to pro mě byla příležitost vrátit se k tomu, co ve mě AFO zanechalo. A to je právě láska k vědě a k její popularizaci.

Jestli tomu dobře rozumím, tak před AFO jste až taková fanynka popularizace vědy a vědy obecně nebyla?
Určitě ne. Můj táta je sice vystudovaný doktor z Matfyzu, takže tam určitě nějaké vlivy jsou, ale já jsem byla spíše kulturně založený člověk. Šla jsem studovat film a divadlo a přiznám se, že žádnou hlubší znalost o populárně vědeckém filmu jsem dříve neměla. Takže to pro mě byl úplně nový svět, který jsem ale nesmírně ráda začala objevovat. A můj životní směr se začal ubírat právě touto cestou.

Čili od práce na AFO jste tak nějak tíhla k tomu, že byste ráda pracovala v profesi zaměřené právě na popularizaci vědy?
Ano. Když jsem byla kolem roku 2010 na výletě v londýnském science muzeu, byla to pro mě první zkušenost s tím, jak může vypadat moderní muzeum, a jak se dá věda popularizovat. V Čechách v tu dobu nic moc podobného nebylo. Začínala plzeňská Techmanie a v Liberci existoval IQ park, ale až v roce 2013 získalo Česko peníze z dotačních fondů, ze kterých vznikla další science centra. To mi přišlo skvělé, protože si myslím, že je opravdu důležité lidem nabízet k vědě nenásilnou a lákavou cestu. AFO to umí skrze filmové příběhy, science centra to umí skrze interakce. A já jsem nesmírně ráda, že u toho nenásilného vzdělávání společnosti můžu být.

Jak vlastně došlo k návratu z brněnského science centra k olomouckému AFO?
Olomouc ve mě zanechala velkou stopu. Nejen studentským životem, ale i tím, že část mé rodiny mám původně odtud. A vždycky jsem toužila po tom, se sem vrátit. Můj manžel je ze severní Moravy, já jsem z východní, a když jsme přemýšleli nad místem, kde se usadit, tak nám Olomouc přišla jako skvělá volba. Díky tomu byl návrat poměrně jednoduchý, koupili jsme zde dům, dlouho ho rekonstruovali a minulý rok to konečně dotáhli a vrátili se sem. A já jsem naštěstí vazby na samotný festival nikdy neztratila, s bývalým ředitelem Kubou Rálišem se známe dobře, takže když z jeho strany přišla nabídka, jestli bych se nechtěla vrátit do týmu, tak jsem neváhala. No a během podzimu, kdy Jakub přijal místo ředitele Vlastivědného muzea, tak se můj návrat ubral ještě trochu jiným směrem.