Čeští fotbalisté horko těžko bojují o udržení naděje na postup na mistrovství světa. Hokejisté pomalu zapomínají, jak vypadají medaile z velkých turnajů. Národní tým volejbalistů se s velkou slávou probojoval na evropský šampionát - a už je z něj se třemi porážkami zase zpátky doma. Zdá se vám to jako velká bída? Zapomeňte na optimismus, bude hůř.

Jednou z věcí, kterých si při cestách olomouckými ulicemi často všímám, jsou zarostlé a zpustlé plácky, na nichž se v dobách mého dětství doslova tlačily skupinky kluků chtivých zahrát si fotbal, případně v zimě mlátit hokejkami do tenisáku. Často jsme museli takových hřišťátek obejít několik, než jsme našli volný prostor pro náš vlastní urputný mač.
Je to už poměrně dlouho, co jsem viděl partičku odrostlejších dětí, jak na plácku mezi domy prohání míč. A to ještě bylo, pokud mě paměť neklame, někde na vesnici, kam to má "pokrok" přece jenom o něco dál. Ve městě však sport nejmladší generaci už řadu let neláká. Nejvíc mě ta změna uhodila do očí při cestě do Srbska. Tahle balkánská země mi v mnohém připomněla Čechy a Moravu před dvaceti lety. A mimo jiné i tím, že všude, kde to jen bylo možné, honili na trávě, hlíně i asfaltu kluci balon. Nejčastěji hráli basketbal a zajímavé bylo, že spolu zápolili šestnáctiletí se sedmiletými, jak si kdo právě chtěl zahrát. Žádné překvapení, že právě nepříliš lidnaté a už vůbec ne bohaté Srbsko je v současné době světovou velmocí v řadě sportovních odvětví.
Ještě jedna věc mě dokáže vždy zas a znovu překvapit v olomouckých ulicích. Jak často v nich člověk potkává náctileté, jinak pohledné dívky s pupky třicetiletých pivařů. Obvykle v ruce třímají obrovský hamburger a při chůzi se do něj hladově zakusují. Obdobně při návštěvě plaveckého stadionu, když k bazénu nastoupí v rámci výuky třída nejmenších školáků, mívám kolikrát pocit, že sleduji přehlídku kulaťoučkých koblížků, na másle smažených...
Že dnešní děti víc než pohyb baví vysedávání u počítačů, je celkem známá věc. Co to dělá s jejich zdravím, se také dobře ví. Já jako sportovní fanda jsem z toho ale smutný dvojnásob. Staří bardi Nedvěd, Železný, Chalupa, Jágr, Šebrle a další pomalu odcházejí do sportovního důchodu a nová, hamburgrová generace je bude těžko nahrazovat. Nejblýštivější hvězdy českého sportu vyrůstaly jako děti ještě v socialismu. Tedy v době, kdy pro ně sport znamenal jednu z mála možností prosadit se, vydělat peníze, podívat se do zahraničí... Tak jako pro děti ve válkou zchudlém Srbsku. Tato motivace už českým školákům nic neříká.
P.S. Na fotbalovém mistrovství světa budu asi fandit Angličanům.