V nezvykle teplý večer posledního zářijového úterý se sešel okruh převážně stálých posluchačů tradičního olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby vůbec poprvé ve zcela novém kulturním prostoru nedávno otevřeného Červeného kostela. Očekáván byl ne příliš obvyklý dramaturgický počin, v historii festivalu pravděpodobně také první sólový recitál houslí, tedy nástroje, který se raději nechává doprovázet, neboť ze své podstaty se sám necítí v úplné harmonii. Tentokrát však, svěřen do virtuózních rukou Markéty Janouškové, zanechal v auditoriu zcela dokonalý dojem.

Foto: Tereza Hrubá

Také vůbec poprvé jsme na festivalu měli možnost slyšet a vidět zmíněnou mladou a nadějnou sólistku, která, a snad i v tom lze spatřovat paralelu, vykročila na cestu k dokonalosti houslové hry přibližně ve stejnou dobu, kdy se započala i doposud úspěšná historie festivalu. A nejen virtuózní technikou hry a lahodným sametovým tónem houslí, jež vyrobil anglický mistr Lockley Hill, ale i nakažlivě pozitivní náladou, nenuceným chováním a nestrojeným a velmi srozumitelně pronášeným průvodním slovem, stejně jako mladistvým půvabem podtrženým červenými šaty, snad záměrně sladěnými s místem konání koncertu, oslovila interpretka posluchače. Její umělecký výkon působil velmi uvolněně, a ač se bezpochyby jednalo o mimořádně technicky náročné kusy, zdálo se, jako by hrála jen tak mimochodem, bez viditelné námahy. Taktéž zaujalo volné držení nástroje více na rameni a téměř bez přidržování bradou, typické spíše pro barokní způsob hry. Však také v baroku bylo těžiště dramaturgie koncertu, velmi nápaditě sestavené samotnou interpretkou. Koncert byl uveden lyricky procítěnou úvodní árií z Bachových Goldbergovských variací.

V kontrastu následovala výrazová, místy až ďábelsky působící soudobá Sonáta pro sólové housle op. 11/6 Paula Hindemitha, kterou vystřídal návrat do baroka zosobněný Georgem Philippem Telemannem s čtyřvětou Fantasií č. 7 v uklidňujícím "galantním" stylu. Koncert pokračoval snad nejpůsobivějším číslem, Ciacconou z Partity č. 2 Johanna Sebastiana Bacha, v níž sólistka předvedla celou paletu emocí, výrazových prostředků a působivého frázování, od úvodní žalostné pasáže, snad vyjadřující zoufalství ze ztráty Bachovy první manželky, přes uklidňující lyrické části evokující smíření s nelítostným osudem až k místům vyznívajícím odhodláním vykročit do budoucnosti. Program vygradoval Sonátou pro sólové housle op. 115 Sergeje Prokofjeva, virtuózní paganiniovskou exhibicí, obsahující ovšem také pro autora typické melodie připomínající lidové popěvky s bezstarostnou náladou snad díky těsně poválečné době vzniku. V podobě přídavku pak koncert zarámovala závěrečná árie z Bachových Goldbergovských variací, zcela příhodná jako uklidňující přání na dobrou noc a na příjemnou cestu domů. Program byl natolik pestrý a působivý, že počáteční obava z jednotvárnosti houslí v roli jediného sólového nástroje se brzo ukázala jako zcela lichá a koncert uplynul nečekaně rychle.

Za povšimnutí jistě stojí, že největší prostor v programu koncertu, jak počtem čísel, tak i délkou, byl věnován Bachovi, bezpochyby největšímu představiteli protestantského kulturního prostředí, v němž se posluchači octli i fyzickou přítomností v původně sakrálním prostoru přetvořeném na koncertní síň, jejíž delší dozvuk, částečně kompenzovaný moderním zadním prospektem v podobě instalace z knih, byl v tomto případě spíše nápomocen neúplné harmonii sólových houslí.

Nechtěným doplňkem dramaturgie, snad korespondujícím s velkým geografickým rozptylem míst působení jednotlivých autorů i samotné interpretky žijící v Berlíně, byl neustálý hluk dopravy z přiléhající třídy Svobody, nejednou evokující neodbytný pocit, že se koncert odehrává na nádraží. Doufejme jen, že se nejedná o nepochopitelné opomenutí a že projektanti nákladné rekonstrukce Červeného kostela mají vypracováno uspokojivé řešení, které ještě zbývá realizovat. Jinak by zřejmě nezbylo, než napříště program koncertu synchronizovat s jízdním řádem tramvají.