Knihovny by se měly stát komunitními centry, místy, kde se lidé potkávají, kam rádi chodí. A Vědecká knihovna pro to dělá maximum, říká její ředitelka Iveta Tichá. Jaké knížky má nočním stolku a jak to vidí se stavbou nové budovy? I o tom je následující rozhovor.

Paní ředitelko, vy jste Olomoučanka, ale velkou část života jste prožila v jiných částech Moravy…
Ano, narodila jsem se v Olomouci a vystudovala zde přírodovědeckou fakultu, a to obor učitelství matematika a fyzika. Hned po škole jsem se přestěhovala do Bruntálu, kde však bylo obtížné s mou kvalifikací najít práci. Měla jsem ale štěstí, v pětadvaceti letech se mi podařilo vyhrát výběrové řízení na pozici vedoucího odboru kultury a památkové péče Okresního úřadu v Bruntále.

To tedy byl krok hodně mimo váš obor.
Ke kultuře jsem měla odjakživa velmi vřelý vztah, byla to oblast, kterou jsem dobře znala.

Proč jste si tedy ke studiu vybrala přírodovědu?
(smích) Vždy mě moc bavila matematika a fyzika. Od dětství jsem vyhrávala různé soutěže a matematické a fyzikální olympiády. Zároveň jsem chodila i do lidové školy umění, hrála jsem na klavír a violoncello. Často jsem také navštěvovala divadelní představení a koncerty. Takže nakonec se moje záliba stala mou prací.

K učitelské profesi jste se tak nakonec vůbec nedostala?
Vlastně jen na malou chvíli. Ještě před státnicemi na vysoké škole jsem asi půl roku učila, přivydělávala jsem si tak při studiu. Ale, jak jsem již říkala, krátce po jeho ukončení jsem se přihlásila do výběrového řízení na vedoucí odboru kultury a památkové péče v Bruntále. 

A tím začala vaše úřednická kariéra…
Ano. To bylo velmi zajímavé období, tehdy jsem se třeba seznámila s panem profesorem Jindřichem Štreitem, se kterým se přátelím dodnes a vzpomínky na společné akce by možná vydaly na samostatný rozhovor. (smích)

Později jsem se stala vedoucí odboru kultury a památkové péče ve Zlíně, nejprve na okresním, posléze pak krajském úřadě. Před pár lety jsem se vrátila do Olomouce a několik let jsem působila na krajském úřadě jako vedoucí odboru sportu, kultury a památkové péče.

Jak jste se dostala do Vědecké knihovny?
Celý život jsem byla státním úředníkem, dokonce jsem si kvůli tomu i doplnila vzdělání a vystudovala správní právo, takže mám titul bakaláře z Masarykovy univerzity. Bavilo mě to, vykonávala jsem vlastně zřizovatelskou funkci vůči muzeím a knihovnám. Po těch letech jsem ale dostala chuť si to zkusit z té druhé strany a věnovat se nějaké konkrétní organizaci. Byla to pro mě obrovská výzva a musím říct, že toho ani po dvou a půl letech, co vykonávám funkci ředitelky, rozhodně nelituji. Je radost vidět, jak se naše instituce posouvá. Je to nesmírně kreativní práce, která mě baví, zároveň mi to, co dělám, dává smysl a cítím se užitečná.

Když jste sem před těmi dvěma a půl roky nastoupila, jaký jste měla pocit?
Nastoupila jsem do fungující a zavedené organizace. To je třeba zdůraznit. Ale, aniž bych se chtěla kohokoliv dotknout, řada mých kolegů měla k práci trochu konzervativní přístup…

To prostředí k tomu asi trochu svádí…
Přesně tak. Knihovny se teď dostávají do jiné etapy. Již nemohou být pouze těmi klasickými kamennými půjčovnami knih, ale měly by se stát komunitními centry, místy, kde se lidé potkávají, kam rádi chodí. Mou vizí je knihovnu více zviditelnit. Víte, já do Vědecké knihovny chodila jako studentka, a když jsem do ní po letech znovu vstoupila, ten pocit byl trochu rozpačitý v tom, že se tam toho nikterak moc nezměnilo. Dala jsem si za úkol to posunout.

Jak na to?
Je to samozřejmě, co si budeme povídat, v první řadě záležitost finančních prostředků. Jsme příspěvkovou organizací Olomouckého kraje; spolupráce jak s odborem kultury, tak i panem radním Janem Žůrkem je vynikající a Olomoucký kraj se nám opravdu snaží pomáhat. Přesto bude manažer takovéto instituce, ať už to jsem já, nebo někdo jiný, vždycky bojovat s rozpočtem. Nemůže se spolehnout jen na to, co dostane od zřizovatele, ale musí vyhledávat další grantové příležitosti k financování svojí činnosti a shánět sponzory… O to se velmi aktivně snažíme, letos jsme například podali žádost i v rámci Norských fondů.

Když to tedy shrneme, jaké jsou vaše priority?
Pokud bych to měla říct v bodech, je to větší popularizace vědy, propagace knihovny, dostatek finančních prostředků, propojení s ostatními kulturními organizacemi a otevřená instituce. 

Klidně to pojďme rozvinout...
Například nikdy dříve knihovna nespolupracovala v takové míře s olomouckým arcibiskupstvím jako nyní. Pan arcibiskup se dokonce osobně účastnil vernisáže výstavy ke stoletému výročí charitní činnosti na Moravě spojené s fotografiemi Jindřicha Štreita. Toho si nesmírně vážíme! 

Spolupracujeme i s dalšími olomouckými institucemi, ať už je to Muzeum umění, Univerzita Palackého či Pevnost poznání, kde jsme na podzim pořádali výstavu herbářů z fondů VKOL, a samozřejmě i s organizacemi zřizovanými Olomouckým krajem jako Vlastivědné muzeum v Olomouci, muzeum v Jeseníku, Šumperku, Prostějově, Přerově…

Nelze opomenout ani edukační roli knihovny. V knihovně je zvykem, že naši zaměstnanci z velké části konají lekce přímo ve školách. Mou prioritou je ale dostat zejména střední a vysoké školy k nám do knihovny, proto postupně vytváříme nové edukační programy a výukové listy. Vše děláme hlavně proto, že hlavním posláním Vědecké knihovny je popularizovat vědu a naučit lidi informační a v dnešní době tak důležité mediální gramotnosti. Výuku chceme opravdu významně rozšířit. Zatím nám k tomu ale chybí prostory, což nás velmi limituje. Zlepší se to samozřejmě s otevřením Červeného kostela, prozatím využíváme část volného výběru, kde jsme vytvořili menší sál pro pořádání vzdělávacích a kulturních akcí. 

Velmi důležitá je i regionální funkce knihoven, kde jsem mohla navázat na svou zkušenost z kraje. Dle knihovního zákona má krajská knihovna povinnost plnit regionální funkce a zajišťovat podporu pověřeným knihovnám, pod které následně spadají obecní knihovny. Právě malé venkovské knihovny hrají v životě místních obyvatel důležitou roli, často jsou jediným kulturním zařízením v obci. Proto se také Vědecká knihovna společně s Olomouckým krajem rozhodla ocenit a poděkovat aktivním knihovníkům venkovských knihoven za jejich práci a pozvednout prestiž jejich činnosti prostřednictvím soutěže Nejlepší venkovský knihovník Olomouckého kraje. V současné době je v Olomouckém kraji na 473 obsluhovaných knihoven.

Za těch dva a půl roku se jistě podařila celá řada věcí. Na co jste pyšná?
Těsně před mým nástupem v roce 2019 se podařilo otevřít nový depozitář v Hejčíně, díky němuž získala knihovna prostory k uložení knih na dvacet let dopředu. Já tehdy stála na té druhé straně jako zástupce zřizovatele a zúčastnila jsem se jeho slavnostního otevření. Byl to opravdu zlomový okamžik, neboť vznikem depozitáře se otevřela cesta k rekonstrukci Červeného kostela. 

V depozitáři jsou kromě skladů i další odborná pracoviště – knihařská dílna, digitalizační jednotka a také špičkové restaurátorské pracoviště, za které by se nemusela stydět žádná knihovna. Jediné s čím máme problém, je sehnat do restaurátorské dílny schopné a kvalitní odborníky jako náhradu za naši restaurátorku, která je již v důchodovém věku. Od začátku mého působení v knihovně se snažím najmout dalšího restaurátora, klidně i dva! Ale zatím se to bohužel nepodařilo. Sehnat odborníky pro knihovnu je v této době bohužel problém. Krátce po mém nástupu začala pandemie onemocnění covid-19 a jsem ráda, že jsme ukázali, jak flexibilní a adaptabilní knihovny jsou a že dokážou plnit svou roli i v době takovéto krize a řady vládních opatření.

To dnes říká snad každý zaměstnavatel, se kterým se bavím…
Je to tak… Mým největším cílem je vytvořit tým lidí, který bude pracovat na tom, abychom se skutečně změnili v kvalitní společenské kulturní centrum. Stále se o tom snažím a myslím si, že se mi to daří. 
Hodně lidí kromě své práce pomáhá i s organizací akcí. Baví je to, přicházejí s nápady… 

V posledních letech tu došlo k mnoha generačním výměnám, což je přirozené. Ale nové kolegy sháníme pořád!
Ale vy jste se ptal, na co jsem pyšná a já vám to chci ukázat.

Paní ředitelka vytáhne z police několik publikací, z nichž většina působí impozantním dojmem.

Pyšná jsem na odborné pracoviště historických fondů, které se také věnuje publikační činnosti. Velký úspěch měla kniha Ottovy Čechy. Obraz země v letech 1883–1908, za kterou její autoři letos dostanou cenu Olomouckého kraje a rovněž se dočkala řady kladných recenzí od odborníků. Vyšla i krásná publikace ke zmiňované výstavě herbářů. Veliký úspěch mezi čtenáři měla kniha Na Jeseníky!, která je již, i přes dotisk, zcela vyprodaná. A chystají se další zajímavé publikace. Z toho mám opravdu velikou radost.