Vy hrajete jak v divadle, tak v televizi. Co je pro vás lepší? Nebo má každé to svoje?

Samozřejmě to setkání večer s diváky, to je takový společný mejdan, který je pro herce nabíjející. Když hrajeme komedii a lidé se smějí, tak okamžitě víme, jací jsme byli. Když hrajeme vážné divadlo, tak si můžeme myslet, že to diváci tiše a s napětím sledují, ale oni taky můžou spát. (smích) No a když je hezká práce ve filmu, zajímavá role, je co hrát, je dobrý tým, tak je to taky krásně strávený čas. Já už totiž úplně neodděluji svůj život na práci a volný čas, já už chci trávit veškerý čas hezky, radostně, s milými, inspirativními lidmi a nad prací, která mě naplňuje, a kde se můžu něco naučit.

Máte nějakou svou oblíbenou roli, která Vás opravdu bavila?

Jsou herečky, většinou ve velkých kamenných divadlech, které nazkoušely třeba stovky divadelních rolí za život. Já jsem si toho tolik nestřihla, ale zase jsem většinu těch rolí hrála mnoho let. V divadle Kalich hrajeme třeba komedii Bez předsudků, která měla 480 repríz a Natěrače jsme s Pavlem Zedníčkem hráli pětadvacet let. V takovém případě se role stane součástí vašeho života, vyvíjí se a stárne s vámi. A kdo třeba viděl premiéru a za nějaký čas vidí hru znovu, tak vlastně vidí úplně jiné představení. Kdysi dávno jsem měla hodně ráda Sugar v karlínském divadle v Někdo to rád Horké, Radu v Cikáni jdou do nebe – byla jsem tenkrát ta nejblonďatější cikánka v Karlíně (smích). No a pak Lavínii ve Smutek sluší Elektře s Mirkem Macháčkem v MDP. Ta jedna práce s Macháčkem pro mě byla víc než celé čtyři roky studia na DAMU. On si mě sice vybral, prosadil, ale pak mi dával zabrat daleko víc než ostatním kolegům. Ale bylo to úžasné, protože díky tomu jsem se toho opravdu hodně naučila.

Existuje nějaká postava, kterou byste si ráda zahrála, ale zatím nebyla příležitost?

Já jsem většinou v životě opravdu toužila po jiných věcech než po rolích. A role, které jsem si třeba chtěla zahrát, tak ty mi už věkově utekly. Ale tím, že hraji v soukromém divadle, tak mám tu neuvěřitelnou možnost, že si vlastně můžu zahrát co chci. Mám jedinou povinnost, že na představení musí přijít lidi a že by měli odcházet spokojeni. Ale, když se tam rozhodnu dělat s Pavlem Zedníčkem třeba Romea a Julii, budeme úplně starý a já to přepíšu na komedii… no to říkám úplnou blbost, ale… v podstatě to jde. Takže díky tomu už vlastně nemám žádné vysněné role, protože si je zahrát můžu, když budu chtít.

Jak vnímáte aktuální fenomén online kultury? V Olomouci třeba Moravská filharmonie streamuje koncerty, Moravské divadlo minulý pátek uvedlo online Sólo pro tři, které ještě nemělo ani premiéru…

Myslím si, že je to samozřejmě nutné, protože lidé musí vědět, že umění stále existuje, a že se alespoň nějakým způsobem kulturně nasytí. Na druhou stranu si ale nemyslím, že je úplně dobré promítat divadelní představení, která se ještě hrají, nebo teprve hrát chystají, v televizi nebo online, protože divadlo potřebuje obecenstvo a pak na kameru je úplně jiný způsob hraní než na divadle. Herec používá na jevišti často úplně jiné prostředky, než kamera v detailu unese. Takže já si skoro nikdy divadelní představení v televizi neužiju, ale to neznamená, že to někdo nemá jinak. My, tím, že jsme soukromé divadlo, tak když představení pustíme ven, lidé pak už nebudou mít důvod na něj přijít, a my tak to představení víceméně zabijeme. My si na sebe sami vyděláváme, nemáme žádnou dotaci, nikdo nás nepodporuje. Já třeba rozumím tomu, že se ve státních divadlech teď vytváří představení do šuplíku, a herci v nich zaměstnaní mohou alespoň tímhle způsobem na sobě pracovat. Ale byla bych nerada, aby byl Revizor vysílaný online ještě před tím, než ho uvidí diváci v divadle. Je to komedie, kterou z velké části bude vytvářet živé publikum a bez něj by to byl okleštěný, divný tvar. Ale tohle ovlivnit už není v mých rukou.

Plánovaná premiéra Revizora pod Vaší režií by měla proběhnout koncem března tohoto roku. Jak to v současné situaci vidíte?

Ta už víme, že nebude. My to ale dotáhneme do konce a uvidíme, co bude dál. V divadle mi dali o týden zkoušení navíc, tak bych velmi ráda ten poslední týden využila k tomu, aby si to kolegové už mohli zahrát. I kdyby v hledišti sedělo třeba jen pár jejich kolegů, když už nemůžeme hrát pro diváky. Herci se to tak naučí posílat do hlediště, uloží se jim to a dostane pod kůži. Tuším, že by mělo Moravské divadlo hrát od května na venkovní scéně, a i kdyby měla být premiéra nakonec až v létě, tak se vrátím, oprášíme to, uděláme si týden zkoušek a pak se představíme divákům. Pro mě je to divná situace, protože jsem nikdy nezkoušela bez toho závěrečného tlaku, kdy si člověk říká "už jenom dva týdny do premiéry, musíme to doladit".

Takže kdyby byla premiéra třeba až v létě, tak plánujete, že jako režisérka přijedete a budete u toho?

No samozřejmě. Já se, pokud to půjde, budu z počátku jezdit na představení dívat. Chci vědět jak reagují diváci a podle toho představení ještě dotáhnout. U našich komedií, co děláme v divadle Kalich, je divák naším dalším partnerem, kterého velmi pokorně vnímáme a u Revizora by to mělo být stejně. A stejně jako u jiných mých komedií, tak i u Revizora si přeju, aby to představení měli herci a potažmo diváci rádi, protože věřím, že když je pozitivní energie a radost na jevišti, přirozeně se přelévá do hlediště. Tak nám prosím držte palce.