Festival asi tehdy vypadal hodně jinak…
Přesně tak. On byl poměrně dlouho, v podstatě až do revoluce, brán spíše jako profesionální prostředí pro setkávání tvůrců, akademiků a filmařů. Jako místo, kde se mohli potkat, diskutovat, vyměnit si zkušenosti a někam ten žánr posunout. Sice byl festival od začátku otevřen veřejnosti, ale že by o něj byl nějaký masový zájem mezi Olomoučany, to tehdy ne. 

Nicméně od začátku to byla soutěžní přehlídka, je to tak?
To ano. A dokonce tu máme od samého začátku i Cenu studentské poroty, celých šedesát ročníků. To taky není na jiných festivalech obvyklé.

Jaké filmy se tehdy – bavíme se o polovině šedesátých let – na festivalu promítaly?
Možná vás to překvapí, ale mnoho let na AFO dominovaly lékařské filmy. Často to byly čistě záznamy různých operací… Ostatně rekordmanem v počtu ocenění je dodnes Vladimír Kabelík, který se specializoval právě na lékařskou tematiku. Nicméně prostor měla i další témata, dalo by se říct, že do revoluce mělo AFO tři pilíře, kromě lékařských filmů to byly filmy přírodovědné a společenskovědní.

AFO vzniklo v relativně svobodné době v roce 1966. Jak se později na jeho programu projevila nastupující normalizace?
Po osmašedesátém roce se samozřejmě hodně změnila situace. Došlo k prověrkám KSČ a ty se dotkly více než poloviny akademiků na univerzitě. Spousta z nich musela univerzitní prostředí opustit. Podobné to bylo i mezi filmaři. Před osmašedesátým tu v porotě zasedal třeba Evald Schorm, soutěžil Karel Vachek a mnozí další, kterým bylo později znemožněno dál tvořit… AFO se tedy muselo přizpůsobit době, což se projevilo hlavně navenek. 
Hlavním tématem byla zpravidla nějaká socialistická výročí, ale od pamětníků, jako je třeba někdejší ředitel festivalu Jan Schneider, víme, že to někdy bylo jen naoko. Festival musel samozřejmě podpořit nějakou stranickou linku, na druhou stranu na něj ale mohli jezdit i někteří „problémoví“ tvůrci, z nichž se celá řada pohybovala právě v prostředí krátkého filmu, kde přece jenom nebyl takový dohled. Dalo by se tedy říci, že na AFO byla i v normalizačních dobách trochu větší svoboda než na jiných festivalech.

V sedmdesátých a osmdesátých letech tu začínala celá nová generace dokumentaristů jako Helena Třeštíková, Olga Sommerová, Jan Špáta, Pavel Koutecký…

Jaké významné osobnosti se za těch šedesát let na festivalu objevily? Pár jmen už jste zmínil.
Šedesát let je opravdu dlouhá historie. Samozřejmě, pokud bych měl mluvit o té novější době, z níž velkou část pamatuji, tak už sem jezdí opravdu velké světové osobnosti. Byl tady biolog Richard Dawkins, byl tady fyzik a kosmolog Lawrence M. Krauss a spousta zajímavých a důležitých lidí z filmařského prostředí: režiséři, producenti a tak dále. Ale měli jsme tu významné osobnosti už i v těch dřívějších dobách. Třeba sem pravidelně jezdil profesor A. F. Šulc z FAMU, říkalo se mu tady familiárně papá Šulc. Už jsem jmenoval Schorma, pravidelně sem jezdil prezentovat své filmy průkopník vědecké kinematografie u nás Jan Calábek. A v sedmdesátých a osmdesátých letech tu začínala celá nová generace dokumentaristů jako Helena Třeštíková, Olga Sommerová, Jan Špáta, Pavel Koutecký… Ti všichni tady prezentovali svá díla a získávali ceny.
A mělo se tu představit i pár opravdu hodně zajímavých hostů, jejichž účast bohužel nakonec nevyšla...

Povídejte…
V roce 1969 měl jako host přijet slavný italský konstruktér vzducholodí a polárník Umberto Nobile. Pro Československo měl tento muž zvláštní význam, protože jeho slavné výpravy na konci dvacátých let, při níž došlo ke ztroskotání, se účastnil i český fyzik František Běhounek, jehož kniha o této cestě byla a dodnes je velmi populární. S Nobilem osobně komunikoval tehdejší rektor olomoucké univerzity, údajně bylo vše domluveno, zaplaceno, letenky, auto, hotel… Jeho účast byla ale nakonec zrušena. Oficiálně nebyl žádný důvod uveden, ale z dnešního pohledu je zřejmé, že to mělo politický podtext. Přituhovalo, nastupovala normalizace… Zřejmě někdo na ústředí rozhodl, že účast pana Nobileho z Itálie není žádoucí.

Tak teď jste mě úplně dojal, Běhounek a Nobile, to jsou moji klukovští hrdinové. Je ohromná škoda, že k té návštěvě nedošlo… A ten další, kdo měl přijet a nevyšlo to?
Miloš Forman. Zval ho rektor UP Josef Jařab na začátku devadesátých let a nedošlo k tomu bohužel z nějakých organizačních důvodů na jeho straně.

Tak se přenesme do těch šťastnějších časů. Po revoluci přišla doba, kdy festival začal získávat mezinárodní prestiž…
Do jisté míry ano, ale ne tak rychle, jak bychom si možná představovali. Doba se totiž hodně změnila. Na jednu stranu jsme měli konečně svobodu a prostor mohli dostat filmaři, kteří byli dříve zakázaní. Na druhou se ale festival potýkal s existenciálními problémy. Už koncem osmdesátých let totiž začal docela stagnovat a po revoluci se navíc objevila i otázka, kdo ho bude financovat, protože peníze prostě nebyly. A tak se uvažovalo, zda ho raději nezrušit. Naštěstí mělo AFO velkou podporu rektora Josefa Jařaba a nějak se podařilo se novým poměrům přizpůsobit, najít prostředky a model, jak festival pořádat dál. Ale první polovina devadesátých let byla z tohoto pohledu hodně krušná. Pan Jařab ale festivalu hodně pomohl. Měl spoustu zahraničních kontaktů a díky nim sem začali jezdit hosté ze západu. A prestiž postupně stoupala.

Festival je dost unikátní i v tom, že od návštěvníků nevybírá vstupné. Bylo to tak vždy
S určitými výjimkami ano. Byly třeba nějaké zpoplatněné projekce či doprovodné akce, ale dá se říct, že festival jako takový byl, je a bude zdarma. Stačí si rezervovat akreditaci a můžete absolvovat celý program.

Dnešní doba nahrává spíše rychlé a instantní zábavě než něčemu, co by šlo do hloubky. Čím si vysvětlujete, že AFO má takovou obrovskou popularitu, že každý rok dorazí tisíce lidí, kteří zaplní sály, v nichž se promítají mnohdy hodně složité dokumenty?
Klíčový byl v tomhle směru rok 2007, kdy došlo ke změně vedení. O organizaci se tehdy ucházely dva nové týmy a rektorka si vybrala nový směr – návrat k žánru vědeckého, populárně-vědeckého filmu. Po roce 2000 se totiž dramaturgie festivalu trochu rozplynula a promítaly se spíše obecně dokumentární filmy. 
Návrat k popularizaci vědy souvisel i s celosvětovým trendem. Nejprve to byla kabelová televize, pak internet a dnes streamovací platformy. Zkrátka – zájem o vědecká témata rostl. Dramaturgie festivalu se přizpůsobila: hledala správný způsob, jak témata prezentovat, jak zaujmout hosty, diváky i média. A ten vývoj je znát – návštěvnost každý rok rostla.

Já si tu dobu pamatuji. I univerzita sama o sobě se tehdy hodně snažila popularizovat vědy a to zejména ty přírodní, nalákat na ně studenty…
Přesně tak. A festival na to reagoval. Začátky nebyly jednoduché – přednášky byly často odborné, takže zaujaly spíš ty, kdo už se v tématu orientovali. Ale postupně hosté začali dostávat jasné brífinky: „Mluvte srozumitelně, popularizujte.“ A vyplatilo se to. Následně se festival hodně profesionalizoval – vizuál, program, návštěvnost – všechno šlo nahoru.

Do přípravy festivalu se zapojují i studenti. A to ne tak, že by dělali jen nějaké pořadatelské služby, ale opravdu jsou součástí týmu. Je i v tomto AFO unikátní
Jednoznačně. Studenti byli u festivalu odjakživa, ale právě od toho roku 2007 začali být více zapojováni do samotné organizace. Tehdy vznikla nesoutěžní sekce nazvaná Studio, která se vždy zaměřila na nějaký konkrétní aspekt, na nějaké téma, v rámci něhož je možné vybírat filmy napříč celou historií kinematografie, nikoliv pouze snímky z posledních let. A dnes tuto část festivalu organizují v podstatě sami studenti. Je to pro ně také tréninkové pole. Musí si zvolit koncept, vyhledat filmy, vymyslet a domluvit hosty, zajistit přednášky a tak dál. Je to velké specifikum, které zahraniční hosté obdivovali a obdivují vlastně dodnes. Je běžné, že se na festivalech podílejí studenti, ale mají na starosti spíše servisní věci. Aby dostávali prostor a možnost vyzkoušet si opravdovou dramaturgickou práci se vší zodpovědností, to je opravdu unikátní. Já i moji kolegové jsme přesně takhle začínali…

K šedesátému výročí si AFO nadělí i publikaci. Záměrně neříkám knihu, protože to bude mít docela netradiční formát, jak jsem slyšel…
Zhruba před rokem a čtvrt jsme si uvědomili, že se nám blíží významné výročí. Ty předchozí půl a kulatiny se slavily různě, poslední publikace k AFO ale vznikla v roce 1995. Řekli jsme si, že po třiceti letech bychom tedy mohli něco připravit.
Velkou motivací bylo i to, že jsme si uvědomili, jak málo toho o historii festivalu víme. Vznikl tu velký dluh, který je potřeba splatit.
Rozhodli jsme se, že publikace bude mít tři části. Ta první zmapuje historii od roku 1966 po současnost, což byl můj úkol. Druhá část nabídne rozhovory s lidmi, kteří se na festivalu podíleli – nejen z vedoucích pozic, ale prostor budou mít i lidé z „neviditelných“ funkcí, jako je produkce nebo grafický design. A třetí část budou autorské články, reflexe, postřehy. Součástí bude i různý doprovodný materiál včetně alba fotografií.
Dohromady to bude mít formu jakéhosi šanonu, což je nápad, se kterým přišel hlavní grafik festivalu Radim Měsíc, který tvoří jeho vizuál už mnoho let. Sám jsem na to moc zvědavý, zanedlouho nás čekají tiskové zkoušky.

A představíte publikaci na zahájení festivalu?
Takový je plán.

Chystáte k tomu výročí i nějaké další akce?
Určitě ano. Celý festival tím bude určitým způsobem protknutý, i když se samozřejmě chceme zaměřit převážně opět na aktuální témata. Ale chystáme sekci, kde promítneme nějaké starší filmy, které na AFO měly úspěch dříve, vítězné filmy z minulosti, práce významných autorů, kteří tu vystupovali. Podařilo se nám sehnat i historické záběry hlavně z archivu České televize. Takže koho zajímá historie festivalu, přijde si na své.