Legendární fotbalový trenér Karel Brückner dnes na olomoucké radnici převzal cenu Evropského hnutí fair play s podtitulem Spirit of Fair Play. Jedná se o ocenění pro osobnost, která během svého působení zanechala svým dlouhodobým chováním a příkladem výraznou stopu v oblasti fair play ve sportu i mimo něj. Brücknera loni ocenil už Český klub fair play hlavní cenou za celoživotní postoj. „Asi jsem byl oceněn hlavně proto, že jsem si vybral k fotbalu lidi a hráče, které to bavilo, kteří se tím bavili a bavili diváky,“ řekl Karel Brückner.

Co pro vás v trenérské kariéře znamenalo slovní spojení fair play?
Tu otázku jsem čekal. Víte, od té doby, co jsem se to dozvěděl, o té ceně, tak jsem o tom hodně přemítal. Sport je fair play sám o sobě. Myslím, že se udělal ohromný posun v rámci toho, že je technické vybavení, které to kontroluje, pak jsou tady média. Myslím, že sport jako takový nemá konkurenci, co se týká fair play.

Loni jste získal ocenění od Českého klubu fair play. Tentokrát přišlo i evropské. A jste v této kategorii vůbec prvním českým občanem. Jaké to je? Znamená to pro vás něco?
Ano. Hrozně jsem o tom přemýšlel, hodně jsem se tím v myšlenkách zabýval, ne, že bych na něco převratného přišel. Měl jsem to v hlavě, jako málokteré ocenění. Třeba když jsem dal čtyři góly Spartě, jednou.

Čím se nyní nejvíce bavíte? Pořád fotbalem?
Víte, ona osmdesátka, myslím osmdesát roků, už si ty priority bere sama. Já si je nevybírám. Je tam také fotbal, ale ten fotbal víceméně není celý život. Život je hodně krátký na to, abyste ve fotbale stačil všechno nebo víc.

Jak moc vás ve fotbale štvaly takové ty nefér nešvary, třeba nafilmované pády.
Asi jsem byl oceněn hlavně proto, že jsem si vybral k fotbalu lidi a hráče, které to bavilo, kteří se tím bavili a bavili diváky. A nikdy jsem nevedl hráče k tomu, aby tam bylo něco nefér, přemíra nedovolených zákroků nebo nějaké simulování. A víceméně ne jenom na hřišti, ale i mimo hřiště.

A naštval jste se někdy při fotbale tolik, že jste toho potom litoval?
Kolikrát ano. Ale to nějak k tomu fotbalu patří. Všichni jsme to tak brali. Není to nějaká náboženská škola. K fotbalu to patří. Ale měl jsem vždycky ohromný tým spolupracovníků, a uměl jsem si, abych se taky trochu pochválil, vybrat hráče.

Vy jste dostal darem cédéčka s Mozartem. Jak moc vás to potěšilo?
Mám rád veškerou vážnou hudbu. Ne jen Mozarta. Těší mě to.

Je to jedno z vašich větších témat, poslouchat hudbu?
Bavím se tím, že sleduju hodně historii, hodně naučných programů, sleduju ˇČT 2 a Prima ZOOM. Tam se pořád vzdělávám. Jsem rád, že jsem hodně vzdělaný nejen ve fotbale, ale i v jiných oblastech. Prostě doháním, co jsem v životě zameškal.

Je něco, na co se teď těšíte?
Na Vánoce už se těšit nemůžu, ty už byly. Kdysi jsem řekl, až vyrostou rajčata, ten pan redaktor zjistil, že vůbec rajčata nepěstuju. Ale ne, to těšení je adekvátní k věku a k tomu, co přináší. Já jsem nikdy nebyl na těšení. A neměl jsem rád ani oslavy. Na to jsem nikdy moc nebyl. Třeba oslavy gólů, to mi někdy připadá jako v blázinci. Kdysi ruská sborná, když dala gól, tak se jen trochu poklepli po chráničích. A tím soupeře úplně deprimovali. Kdežto ti tam skákali. Kolikrát už si to vymýšlí, už se ani nepřipravují na zápas, na soupeře, ale na to, jak budou blbnout, když dají gól. To nemám rád. Ale samozřejmě umírněné oslavy k tomu patří.

Věříte, že se českému národnímu týmu zase vrátí nějaká úspěšná éra?
Ono to tak obyčejně je. Málokterý tým na světě si ty úspěchy udrží stále, dokážou to tak tři čtyři. Ale jsou tam periody, kdy je mužstvo nahoře a kdy není. Tam kolikrát stačí malinký rozdíl a je to všechno jinak. Podle toho, jaký je to sport, ale fotbal takový je.