Když přišel převrat, vy jste byl na ty společenské změny asi v nejlepším věku. Bylo vám dvacet… Jak jste tu dobu vnímal?
Úplně souhlasím. Jsem dost emotivní. Můj osobnostní sken je sedmdesát dva procent emocí a zbytek racionality! Vnímal jsem "sametovku" velmi nadšeně. Byl jsem v užším kruhu stávkového výboru. S Pepou Kořenkem (pozdější zakladatel a tajemník Dnů lidí dobré vůle Velehrad - pozn. redakce) jsme měli na starost kulturní sekci, sídlili jsme tenkrát v kabinetu, který nám uvolnil pan Jařab, pozdější rektor.
V rodině jsme komunisty neměli, vyrůstal jsem v prostředí, kde jsme ten režim vnímali negativně. Velmi jsem proto ten čas prožíval. Tenkrát jsem byl ve druhém nebo ve třetím ročníku na vysoké škole a navíc jsem měl zkušenost ze Západu, což tehdy moc lidí nemělo. Choval jsem velikou naději, že se to tu změní. A změnilo! Já těch třicet let vnímám velmi pozitivně. Nejsem škarohlíd, že by všechno bylo jen špatně. Naopak. Nemusíte stát fronty, můžete jezdit, kam chcete, vyjádřit se, jak chcete.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu. Učil jste někdy?
Já jsem původně začal studovat matematiku. Po dvou semestrech mi ale doporučili, že pokud chci být dále studentem, měl bych změnit obor. Tak jsem poslechl, ale nakonec i státnice z matematiky mám. Ale začal jsem studovat učitelství prvního stupně a k tomu jsem si vzal výtvarnou výchovu. Takže mám státnice i z výtvarky. Učil jsem vlastně jen šest semestrů na rekreologii, externě, pár let poté, co jsem absolvoval. Ale malé děti jsem kromě praxe nikdy neučil.

Asi to bylo i tím, že jste v roce 1992 založil realitní kancelář Dachi a začal jste se věnovat podnikání…
Je to přesně tak. Ještě před státnicemi jsem si založil živnost. Už předtím jsem dal dohromady jednoho kupce a prodejce dvou domů v Kroměříži na náměstí. Připadalo mi to hrozně jednoduché, vyšel mi první kšeft, který potom už nikdy v historii nevyšel. Měl jsem prodejce a první člověk, který přišel, to chtěl koupit! Já jsem v tom ještě neuměl chodit, řekl jsem si o obvyklou cenu jako provizi a dostal jsem ji. Na tehdejší dobu neuvěřitelné peníze, za které se daly koupit dva byty. A tahle náhoda to celé způsobila.

Vy jste ale nebyli jen tak obyčejná realitka. Zpočátku jste se zabývali hodně neobvyklým segmentem…
Prvních sedm let jsme se zabývali pouze a jen zprostředkováním prodeje hradů, zámků a tvrzí.
V rámci realitního trhu je to segment, který je anomální. Není to běžná nemovitost a musí se k tomu přistupovat individuálně. Měl jsem kamaráda, "hraběte" Davida Jelínka von Sokolski, takhle si říkal, který se mnou byl ve firmě. Spolu jsme objeli kolem osmi set historických objektů po celé republice, v nabídce jsme jich nakonec měli asi pětasedmdesát. Zprostředkovali jsme jich za tu dobu sedmnáct.

Asi si nedovedu představit, jak se taková věc jako zámek prodává…
Vzali jsme si publikaci Hrady, zámky, tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tam je popsaných asi tři a půl tisíce objektů. A podle ní jsme si chystali čtyř až čtrnáctidenní cesty po určitých lokalitách. Jezdili jsme vesnici od vesnice, narazili na objekt, zaevidovali jej do našeho systému, spojili se s majitelem, starostou nebo s předsedou zemědělských družstev, protože právě družstvům často tyto objekty patřily! Dá se říct, že jsme země, která má největší četnost hradů, zámků a tvrzí. Tyhle objekty byly ale často velmi zdevastované a některé jsou dodneška. Vlastníci měli potřebu s tím něco dělat. A pokud neměli peníze, prodej byla cesta. A my jim nabízeli služby. A zase… Když takhle jezdíte po naší zemi, uvědomíte si, že každých třicet kilometrů má ta naše Česká republika jinou vůni, jinou emoci, jinak vypadá… Měl jsem to hrozně rád. Byla to taková kontinuální dovolená…

To si úplně říká o nějakou historku...
Proč ne! Vzpomínám si na tvrz Lipka, kousek od sečské přehrady. Takový malý, dvoukřídlý objekt, v poměrně špatném stavu. Objevil se britský klient, který tvrz nakonec koupil. Ale on si přivezl hotovost, navíc ve velmi malých bankovkách, snad jedno nebo pětilibrových! V bance jsme to asi dvě a půl hodiny počítali a žehlili. Tím to ale nekončí. Tenhle gentleman chtěl se svou českou přítelkyní tvrz rekonstruovat. Strávili tam ovšem jen pár nocí a už nám volali, jestli to nemůžeme zase prodat. Měli totiž pocit, že v té tvrzi straší. Dokonce tam tehdy přijela Nova natočit reportáž! Je ale pravda, že jsme jim to tehdy prodali včetně hrobky pánů z Kustošů, na konci lipové aleje, která patřila k pozemku. V archivech jsme potom dohledali, že tento rod neměl rád cizince.

Prodali jste ho potom znovu i s tím stigmatem?
Ano, a nové majitele už nikdo nestrašil. Pokud vím... (smích)

Devadesátá léta byla asi doba, kdy muselo jít téměř všechno…
Šlo i nešlo. Člověk neměl moc rozumu, podnikalo by se úplně jinak s dnešními zkušenostmi. Ekonomika a podnikatelská sféra se teprve formovala, naše realitní branže se teprve formovala. Dnes jsme se z té pubescentní podnikatelské fáze dostali tak do fáze jinošství, dodneška se dělá hodně chyb. Ale věřím, že v České republice to půjde správným směrem…

Mě ve vašem životopise zaujala i věta, kterou si dovolím citovat: “Myšlenky nad obchodováním s kouskem planety Země mne přivedly ke studiu pravoslavné teologie…”
Každý člověk nějak v průběhu života vnímá duchovno i racionálno. Mě k duchovnu přivedlo právě to vlastnictví. Tenhle hrnek je můj, tahle zahrada je moje, protože je tak zapsaná na katastru. Když si ale představíte kosmos, kde je zeměkoule nepatrným smítkem, taková nicota, limita blížící se nule, musíte cítit pokoru. Takhle jsme jednou s kamarádem dojeli na dvojkole do Kroměříže na paschální liturgie, začal jsem se zajímat o ortodoxii a stal se ze mě pravoslavný křesťan. A protože když mě něco opravdu zaujme, jdu do hloubky, začal jsem pravoslavnou teologii i studovat. Takže jsem si v pětatřiceti udělal ještě jednu vysokou školu, tentokrát v Prešově.

To byla doba, kdy jste se z těch zámků a tvrzí přeorientovali na běžné nemovitosti…
Ano. Hrady a zámky, to mě opravdu bavilo, přiznám se, že jsem ty nemovitosti nevnímal ani jako objekt obchodního zájmu.

Ale živilo vás to.
To ano, ale ne nějak zvlášť dobře. Spíš to bylo krásné tou možností cestovat. Dodneška, když jezdím po republice, vybavují se mi vzpomínky. Ale pak přišel okamžik, kdy bylo potřeba se zamyslet a začít formovat i nějakou budoucnost. Takže jsme se soustředili na klasické nemovitosti. Tenkrát kromě mě a hraběte jsem zformoval do Dachi ještě další tři lidi, když jsme získali první nabídky, najal jsem první sekretářku, koupil software a začal to řídit a směřovat. Dnes má Dachi v regionu zhruba čtvrtinu trhu.

Kdyby tu nebyla Univerzita Palackého, staneme se bezvýznamným provinčním městem, přestože jsou tu nádherné architektonické skvosty.

Vy jste říkal, že jste z dvaasedmdesáti procent emočně založený… To nejsou úplně dobré předpoklady pro byznysmena?
(smích) Asi ne. Já se, upřímně řečeno, ani necítím být byznysmenem. A to myslím úplně vážně. Znám svoje charakterové rysy a je tam víc negativ než pozitiv. Ale myslím, že moje silná stránka, což vychází taky z těch osobnostních skenů, je, že jsem vizionář; umím dát dohromady kvalitní lidi. Dávám jim obrovskou důvěru a mandát, aby vykonali práci ve směru, který jsem určil. To je vlastně jediná šance, protože rozhodně nejsem systematický člověk. Mám ale systematiku rád. Schopnost delegovat práci ve sto procentech na třetí osoby je asi jediná věc, která mi opravdu jde. Ale jedním dechem dodávám, že občas se to nevyplácí ale pozitiva převládají.

Přátelíte se s řadou umělců, zmiňoval jste sborový zpěv, koneckonců, tady v Nezvalově Arše je umění doslova všude. Máte i vy sám umělecké ambice?
To nemám. Psával jsem poezii. Napsal jsem přes devět tisíc nějakých poetických kousků, což ale může být chápáno jako forma deníku. Ale momentálně inspiraci nemám… (Odmlčí se, napije kávy a ještě chvíli přemýšlí.) Namaloval jsem pár obrazů. A taky hraju na trumpetu v lokální kapele "Tak co?". Texty píše David Hrbek a hudbu Marcel Havránek. To je docela zábavná záležitost. Mám zkrátka nějaké přesahy, ale nemám ambiciózní potřebu se jimi prezentovat ve společnosti…

Tady si dovolím tok rozhovoru na chvíli přerušit. Přerušil jsem totiž i práci na jeho přepisování, abych si poslechl, jak vypadají ty neambice. A hned první písnička kapely Tak co? mě úplně dostane a je mi jasné, že se konečně podařilo vyhnat z hlavy noční můry O-zone z jednoho z předchozích rozhovorů. Tohle si budu zpívat dlouho. Dýchá na mě atmosféra československé nové vlny, ale i drsná poetika s perfektními rýmy, trochu ve stylu Krchovského. Prostě se mi to hodně trefilo do vkusu. Dozvídám se, že kapela dokončuje album, a trochu mě mrzí, že jsem tohle nevěděl, když jsem se na rozhovor chystal. Ale asi by byl ještě delší a takhle mám téma na další článek.

Spíš máte potřebu se uměním obklopit, žít v něm?
Ano, to je správně řečeno. Umění ke mně promlouvá a to je koneckonců vidět i tady v Nezvalově Arše, která se, doufám, stane v Olomouci ikonickou stavbou. Vnímám v umění spíše senzitivní duchovní rozměr, a to pozitivní i negativní.

Na tohle téma se celou dobu těším. Pojďme se bavit o Nezvalově Arše!
Mám obrovské štěstí, že se mi podařilo ke spolupráci oslovit výtvarníka Jiřího Davida, který byl přítomen po celou dobu stavby, významně se na ní podílel a zanechal tu přibližně sto uměleckých realizací, které se ovšem snoubí s architekturou. Vznikla tu totiž naprosto jedinečná tvůrčí synergie: architekt David Helcel, vizuální umělec Jiří David, moje maličkost a další. Krok jednoho z nás inspiroval ke kroku druhého... To bylo tvůrčí, radostné, lidské, úžasné a dovolte mi popsat to i církevně-slovansky "soborné".

Nezvalova Archa je objekt opravdu jedinečný i z evropského měřítka, právě tím, jak se tu prolíná architektura s uměním. Když vás tu provedeme, ucítíte, jakou sílu ta stavba má. Už jsme zařazeni do olomouckých prohlídkových tras a za ty dva roky tu jen na komentovaných prohlídkách prošlo skoro dva a půl tisíce lidí! Po těch dvou letech už si troufám říct, že se to povedlo. Je to objekt, na který se přijeli dívat i lidé z New Yorku, z Vídně... Projektanti, architekti, ale i umělci a široká veřejnost.

Dá se říct, že je to takový váš splněný sen?
To asi ne. Nemám cíle, mám spíš obecné vize. A Nezvalova Archa se zrodila trochu náhodou. Jak jsem říkal, Dachi má zhruba dvacet pět procent trhu. Ročně zprostředkujeme kolem sto padesáti pronájmů bytů. Z toho asi dvě třetiny obsadíme studenty. Všimli jsme si, že studenti se od druhého ročníku velmi rádi párují. Koleje ale nenabízí moc prostor pro párové bydlení. Původní nápad tedy byl, že vytvoříme objekt pro párové bydlení studentů. Akorát se to povedlo tak moc, že lidé z hotelové branže říkají: "Hele, to má veškerá kritéria, aby to bylo úspěšné jako hotel. Silný příběh, estetickou kultivovanost, přímočarou funkčnost, pokoje jsou sice malé, ale perfektně vybavené…" Takže je z toho takový pokus. Máme tu lidi na dlouhodobé ubytování, ale fungujeme i jako samoobslužný hotel.

Když jste mě tu před dvěma lety prováděl, zaujal mě jeden aspekt výzdoby: skoro nenápadné poetické nápisy na různých místech v budově. Vy tomu říkáte poetické šachy…
Poetické šachy jsme hrávali s Jiřím Davidem. Posílali jsme si přes WhatsApp jednotlivé tahy. Vznikla z toho publikace pro přátele. Bylo to v době, kterou jsem popisoval, kdy mě obohacovala právě poezie. Střípky z poetických šachů jsou součástí Nezvalovy Archy. Můžete na ně narážet po celé budově, ale dost často jsou skryty, někteří lidé si jich všimnou třeba až po dvou měsících užívání... Vnímavé návštěvníky mohou inspirovat.

Říkáte, že jste vizionář, chystáte něco dalšího?
Chystáme, ale už to bude ve sféře developmentu. Snad se to podaří. Uvažujeme, že bychom postavili kolem patnácti rodinných domků v Týnečku. Momentálně na tom pracujeme s architektem. Jestli se to podaří, či nikoliv, se uvidí, takhle to v životě bývá. A dokončili jsme i jeden dům na horách, ze kterého mám též radost. Je čtyřapartmánový a jmenuje se "Modřínová Archa". Je architektonicky taky zajímavý, v interiéru jsme pracovali s něčím, co jsme si vnitřně pojmenovali technologický design. Doufám, že nepředjímám, ale domluvili jsme se s významným a perspektivním olomouckým umělcem, mladým, ale dnes už velmi úspěšným a respektovaným sochařem Janem Dostálem.

Tušil jsem, že ho zmíníte!
Je to velice citlivý člověk. Byl nás tam navštívit a prostředí ho hodně inspirovalo. Takže jsme se domluvili, že nám vyzdobí interiéry a je možné, že i něco v exteriéru... To nás čeká na jaře.

Vy jste už v úvodu našeho povídání mluvil hrozně hezky o Olomouci. Jak se vám tu teď žije?
Nádherně! Já jsem Olomoucí nadšen. Rád se Olomoucí procházím třeba v noci. To bych každému doporučil. Vyjděte se projít ve dvě hodiny. Každá část města je něčím zajímavá, voní jinak. Mám to velice rád.
Pokud bych se měl vyjádřit kriticky, tak snad jen k jediné věci. Olomouc má obrovský potenciál, ale vnějškově není definovaná. Co jsme?
Pro mě je takovým vzorem Litomyšl. Je samozřejmě mnohem menší, ale byli tam osvícení radní. A má nesmírně zajímavou turistickou a architektonickou stopu, pracuje se tam s pojmem duchovní lázně! Nápady se tam mnohem lépe realizovaly, zajeďte se do Litomyšle podívat, to uvidíte hned, že to bylo uchopeno zdravě. Olomouci chybí to správné koření… Má potenciál, který nevím, jestli někdy vykvete. Vezměte si třeba prstenec parků kolem centra. To má málokteré město! A jak se s ním pracuje?
Kdyby tu nebyla Univerzita Palackého, staneme se bezvýznamným provinčním městem, přestože jsou tu nádherné architektonické skvosty. Ale nechci, aby to vyznělo moc kriticky. Já Olomouc vážně miluji!

Neláká vás vstup do politiky? Tam byste mohl zkusit tyhle změny nastartovat.
Ne, to opravdu není pro mě. Bývám oslovován před volbami různými uskupeními, ale nešel jsem do toho nikdy. A v zásadě obdivuji každého, kdo je v politice schopen cokoliv pozitivního udělat. Ale politika mě zajímá, vnímám ji silně. Jen nejsem ten typ člověka, který by ji mohl dělat aktivně.

Tak to zkusme hypoteticky. Kdybyste měl možnost do vývoje města zasáhnout, kam byste ho chtěl posunout řekněme za deset let?
To je moc krátká doba. Ale myslím, že město by mělo cíleně přitáhnout renomované české, evropské nebo i světové architekty, kteří by tu nechali stopu. A kteří by mohli k té fantastické historické části vytvořit relevantní napětí. Bylo by skvělé, pokud by ta kráska Olomouc rozvíjela nadčasový urbanismus. To bych byl rád.

Není to tak, že Olomouci chybí nějaká jednotná koncepce? Někdo přijde, něco postaví, pak přijde další, postaví něco vedle, aniž by hledal nějakou estetickou souvislost?
Já vím, na co narážíte. Chtělo by to, aby vznikla funkce, ať už by ji vykonávala skupina renomovaných lidí, nebo renomovaný jednotlivec, které by politici svěřili směřování města po architektonické stránce. To prostě nemůže dělat laik ani úředník. Nebavím se o jednom volebním období, bavím se o horizontu padesáti, možná sta let! To je obrovská zodpovědnost a současně obrovský vklad do budoucnosti. Měl by vzniknout politický úzus, že tahle funkce, nebo možná instituce, vznikne. A pak by do ní politici nesměli mluvit. Je to o schopnosti dát důvěru těm, kteří si ji zaslouží.

Bavili jsme se trochu o muzice, umění… Jak relaxujete? Představuju si vás v křesle, obklopeného uměním, z gramofonu hraje jazz…
To vůbec! Já muziku vůbec neposlouchám. A když, tak jedině v autě. Tam si pouštím občas cédéčka. Ale jinak si nejraději pouštím rádio, konkrétně Český rozhlas Plus. To mě skutečně obohacuje, líbí se mi jejich čeština, jejich profesionalita, výběr témat.
Ale když jste se ptal na ten relax, tak od dětství miluji přírodu. A hodně rád plavu ve vodních tocích. Syn mě nedávno naučil se otužovat, to je velmi příjemná záležitost. Procházky přírodou, to je pro mě nejlepší forma odpočinku.

Vy jste říkal plavání ve vodních tocích. Myslíte řeky?
Nejen řeky, mám rád i rybníky a zatopené lomy. Zkrátka, když je nějaká možnost, tak tam vlezu. A je samozřejmě jedno, jestli je to v zimě, nebo v létě. Nedávno jsme se koupali v náhonu u Karlovy Studánky. Člověk tam vleze na několik desítek sekund, vyleze a pak je mu prostě dobře. To je radostná věc…

Někde jste psal, že máte i kurz paraglidingu!
Já jsem ho začal. Ale na mém asi šestém letu jsem měl velmi krizovou situaci a jsem rád, že se mi podařilo přežít. To byl můj poslední samostatný let. Jsem rád, že jsem to zkusil, ale není to nic, u čeho bych chtěl zůstat. Stejně jako u potápění…

Ale! Povídejte…
Mám potápěčský kurz, navštívil jsem dvě destinace na světě, které byly opravdu nádherné, ale nemám potřebu v tom pokračovat. Spíš rád nasávám zážitky, ale nesoustředím se na jeden směr. Proto nic neumím. (smích)

Ještě jsme se vůbec nebavili o rodině…

Zamyslí se, chvíli si říkám, že třeba tohle téma bude chtít přeskočit. Ale začne obecně, jak má ve zvyku, a vzápětí se rozhovoří…

Instituce manželství podle mě má velký smysl. Dnes se to moc nenosí, ale jsem přesvědčen, že akt, kdy si dva lidé slíbí, že půjdou životem v dobrém i zlém, je správný. Myslím, že i formuje lidi ke schopnosti překonávat překážky. A to říkám s vědomím, že dnes často lidé necítí potřebu se brát...
Já jsem se tedy rozvedl, to je pravda. Mrzí mě to, ale někdy to tak v životě je. Mám dvě děti, dnes dospělé. Syn nedávno začal pracovat v Dachi, pomáhá mi. Obecně jsem ale zastáncem manželství. Chlap by měl být chlapem, pokleknout před svojí láskou a požádat ji o ruku. Přestože ty chvíle, jestli řekne ano, jsou pekelné. (smích) Ale pak když přijdou těžkosti, nemělo by se utíkat od problémů. Ani v manželství, ani v životě.