Malíř a restaurátor Radomír Surma v těchto dnech zaplnil celé jedno patro městské knihovny svými obrazy. Vystavuje tu silné ženské hrdinky, často inspirované literárními postavami. "Chybí mi ilustrace v knihách, tak si je vytvářím tímhle způsobem sám..." zamýšlí se Surma v rozhovoru.

Scházíme se v pátek odpoledne. Velkými okny proudí do knihovny jarní sluneční paprsky a z regálů impozantně shlíží Radkovy hrdinky. Autor je různě posunuje, přesouvá, vyměňuje... A do toho si povídáme o tom, jak malby vznikaly, co bylo inspirací... Už Radka nějakou dobu znám, tak mě nepřekvapí, že ji čerpá z Nového zákona i z Nabokovovy Lolity, z legend, pohádek i ze syrové autobiografické novely čtyřiadvacetileté autorky. Jeho záběr je neuvěřitelně široký a možná i díky tomu je každý obraz jiný...

V městské knihovně právě finišuješ s instalací své nové výstavy. Co všechno tu návštěvníci uvidí?
Výstava je rozprostřená ve čtyřech místnostech oddělení pro dospělé čtenáře. Celá kolekce je tematicky spojená s literaturou, hlavně s ženskými hrdinkami, které mě nějak oslovily. Vlastně ta výstava vznikla na přání paní ředitelky Lenky Pruckové a mě přišlo báječné, že mohu tohle téma prezentovat zrovna v knihovně!
Trochu mě mrzí, že v posledních letech z knih téměř zmizely ilustrace – a já si je tak trochu vytvářím sám, podle svých představ. Jsou to velkoformátové malby, které by se do knihy fyzicky nevešly, ale právě v knihovně mohou vzniknout hezké dialogy mezi obrazem a knihou.
Většina maleb visí nad dvoumetrovými regály, mají rozměr kolem jednoho metru na výšku a sedmdesát centimetrů na šířku. Je to formát, který mi vyhovuje a opakuje se v celé výstavě.

Zmínil jsi čtyři místnosti – podle čeho jsi je tematicky rozdělil?
Každé téma má vlastní místnost. První je věnovaná marionetám – tedy malovaným postavám z pohádek. Ale nevytvářím je v tom klasickém, naivním pojetí z 19. století. Třeba Červenou Karkulku maluju jako akční hrdinku, která se s vlkem vypořádá sama. V jednom obraze si z něj dokonce udělá kožich. Je to bojovnice, která se ho rozhodně nezalekne.
Druhá místnost pokračuje v pohádkových postavách. Mám tam třeba Malou mořskou vílu, Heidi – děvčátko z hor, nebo Pippi Dlouhou punčochu. Právě Pippi mě hodně baví – i když je to dítě, má nadčasovou osobnost. Není to jen dětská zralost, ale až dospělácká. Líbí se mi, že si vytváří svět podle sebe, jde proti systému, nenechá si diktovat pravidla. To je pro mě silná hrdinka.

Nečerpáš ale zdaleka jenom z pohádek…
Další část výstavy je zaměřená na románové postavy – od antiky až po 21. století. Mám tam třeba Medúzu, která se objevuje u Ovidia, Hérodota a dalších autorů. Každý ji popisuje trochu jinak. Většina lidí ji zná z filmu Souboj titánů, kde ji Perseus přemůže pomocí zrcadla ve štítu. Já jsem ji ale zobrazil jako příšeru, která dokáže zabít pohledem – a zároveň jako symbol ženské síly. Někdy má žena tak silnou osobnost, že člověka doslova „uzemní“ jen tím, jak se podívá. To mě fascinuje.

Objevují se tu i kontroverznější témata – například Beatrice z Wildova románu...
Ano, ta pochází z méně známého Wildova díla Lady Fuckingham. Wilde tam přepisuje vyprávění svého komorníka, který měl poměr s mladou dámou Beatrice. Ten text má v sobě zvláštní kontrast – na jedné straně mužský šovinismus, na druhé vyprávění z úst samotné Beatrice. Popisuje opravdu hodně otevřeně své zkušenosti – s muži i se ženami.
A k tomu do kontrastu přidávám témata obdobného typu, třeba Lolitu – další silný příběh o mladé dívce, která zůstane v osidlech staršího muže. A pak přecházím do současnosti – k ženským autorkám, které přinášejí na toto téma úplně nový pohled.

Například?
Nina z knihy Je hlína k snědku? od Jakuby Katalpy. To je velmi zajímavý a částečně autobiografický román. Ještě syrovější je kniha Táto izba sa nedá zjesť od slovenské autorky Nicoly Hochholczerové. Sleduje velmi otevřeně zkušenosti dívky Terezy, která od svých dvanácti do osmnácti let žije se svým učitelem výtvarného kroužku. I tohle dílo je autobiografické a vzniká tu podobná otázka jako u Lolity: kdo je vlastně oběť? Právně je to jasné, ale lidsky velmi komplikované…

Zaznamenal jsem i obraz s motivem sebevraždy Lukrecie.
Ano, to je známé téma – literárně zpracované mnohokrát, objevuje se i v umění. Lukrecie byla znásilněná a následně spáchala sebevraždu – neunesla hanbu. To téma, kdy se ženské hrdinství často pojí se smrtí, se opakuje. Třeba u Ofélie ze Shakespeara – která také umírá, utopí se kvůli nešťastné lásce. Je v tom zvláštní síla, ten typ hrdinné smrti, která vyjadřuje osobnost a vnitřní svět těch postav.