Od února jste měli pravidelně každou středu možnost číst příspěvky z míst, kam mezinárodní situace, politika i obyčejný lidský osud zavál stovku mužů a žen 73. tankového praporu z Přáslavic. Tím místem byla irácká Basra a mužem, který je psal, Martin Palík. 27. června společně se svými kolegy šťastně přistáli doma. Na půlrok v rozpálené poušti vzpomíná v našem rozhovoru.

Na britské letecké základně přibližně tři kilometry od milionové Basry prožil Martin Palík spolu se stovkou kolegů dlouhých šest měsíců. Těsně před Vánocemi místo zdobení stromečku nastoupil do letadla a odletěl do míst, kde by svátky chtěl prožít jen málokdo. Na svých bedrech měl finanční zabezpečení českých vojáků, přesto i na něj létaly nepřátelské rakety.

Jaký má pro vojáky význam účast v zahraniční misi?
Z hlediska vojáků jde o ověření schopností. Většina účastníků mise byla z tankového praporu, v běžné službě plní úplně jiné úkoly. Pro vojáky jde hlavně o prověření sebe samých. Dlouhý pobyt v odloučení prověří i životnost vztahů, po návratu se jich až 70 procent rozpadá. Každopádně voják musí být celý svůj armádní život připraven odjet do mise, to je smyslem jeho povolání.

Najdou se i takoví, kteří jedou na zahraniční misi za doprodružstvím?
Bohužel. Jakmile se však dostanou do nebezpečí, tahle touha je přejde. Když už letí vzduchem raketa, stává se, že to neustojí. Největší hrdinové to často nesou nejhůř. Když se bijí do prsou, že skočí třeba do plamenů, neudělají to.

Co misi předchází? Jak dlouhý je výcvik?
Příprava probíhá půl roku. Začíná to kontrolou toho, co člověk umí: dodělávají se jazykové kurzy, řidičské zkoušky. Velitel navíc jede do místa vyslání na stáž. Vrcholí to čtrnáctidenním pobytem na Libavé. U nás to bylo tak, že jsme v prosinci zkoušeli, co budeme dělat ve třiceti stupních v Iráku.

Jaký je to pocit, vyletět z vánoční Evropy a přistát uprostřed rozpálené pouště?
Trochu jako když letíte na nějakou exotickou dovolenou. Když vylezete z letadla, jako by na vás pustili fén. Rozdíl mezi teplotami u nás a v Iráku je vždycky okolo pětadvaceti stupňů. Jestli, když jsme se v červnu vrátili, bylo u nás třicet, proti padesáti ve stínu v Iráku to je docela dobré.

Padesát ve stínu?
Skutečně. Daly by se tam v písku vařit vajíčka. Když do toho všeho začne písečná bouře, je to jako pořádná chumelenice. Po třech měsících takového počasí se u auta musí měnit čelní sklo, protože je úplně matné, vypískované. To je pro Evropany skoro nepředstavitelné.

Čeští vojáci hlídali jeden ze vstupů do základny. Střídali se tam s někým, nebo ten vchod ležel pouze na bedrech Čechů?
Dostali jsme přidělný vchod Delta, kterým vcházeli do základny iráčtí zaměstnanci. Byl to pro mě dost zážitek, když jsem tam byl poprvé: Služba se střídala kolem šesté, otveřela se brána a objevila se hustá mlha. Člověk viděl jenom tu pomyslnou čáru, kde měl být plot. Za ním začínal Irák. Měl jsem z toho respekt. Dva vojáci stáli sami proti celé frontě nákladních a osobních aut. Byli sice jištění z věží, ale ten pocit, že tam jsou sami, tam byl.

Co Iráčani na základně vlastně dělali?
Pomocné práce. Tlumočili, kopali základy, uklízeli...

Jak byly kontroly na bráně úspěšné? Pokusili se Iráčani pronést dovnitř třeba výnušniny nebo naopak něco vynést ven?
Drobné nálezy byly na každodenním pořádku. Do základny se třeba vůbec nesměly dostat fotoaparáty nebo fotomobily, kontrolovali jsme i zda nevynášejí ven nějaká paměťová média, mapky, plány a podobně. Museli jsme hlídat i odpadový materiál, který se vyvážel ven, každá trubka se dala použít k odpálení rakety.
Ke konci mise jsme díky psům objevili auto, ve kterém byla předtím převážena munice.

Jak muslimové snášejí kontroly pomocí psů? Jsou to pro ně přece nečistá zvířata...
Špatně, ale nic jiného jim nezbývá. Naštěstí psi kontrolují většinou jen auta, lidé jsou šacováni. Každopádně jakýkoliv pes je pro ně špinavý. V Kuwaitu jsem viděl pobíhat divoké psí smečky. Když tam některý z psů zdechl, nikoho to nezajímalo. Lidé by na něj prostě nesáhli.

Jak vůbec irácké obyvatelstvo vnímá cizí vojáky? Berou je ještě jako osvoboditele?
My s obyvatelstvem v podstatě nepřišli do styku. Vyjet ze základny v nepanceřovaném vozidle v podstatě znamenalo podepsat si rozsudek smrti. V roce 2003 a 2004 se tam cizí vojáci mohli pohybovat v podstatě volně, dnes je to nemožné. V zemi je obrovská nezaměstnnanost, která nutí spoustu obyvatel pracovat pro zahraniční armády. Ti jsou vnímáni jako kolaboranti a stávají se často terčem útoků. Zaznamenali jsme před základnou třeba auto, jehož posádka fotografovala přicházející zaměstnance.

Měli jste tedy vůbec nějaké informace z vnějšího světa nebo jste byli odkázáni na sdělovací prostředky?
Zdrojů bylo samozřejmě víc a dostávali jsme pochopitelně i zpravodajské informace. Ale dost často jsme se z internetu dozvěděli informace „o nás“ mnohem dřív, než jsme je zaznamenali v reálu.

Na jaře se bezpečnostní situace v Basře výrazně zhoršila. Některá naše média to líčila tak apokalypticky, že člověk měl o české vojáku opravdu strach...
To je právě jedna z těch situací, kdy jsme se o tom dozvěděli z novin a zpráv. Věděli jsme, že se něco děje, že je to blízko, ale nic jsme necítili. Celá Evropa měla pocit, že jsme v akutním ohrožení, ale my se od zahájení operací v Basře měli líp a líp. Bylo to logické. Militantní skupiny se soustředily na boj mezi sebou. Nás nechali v daleko větším klidu. Byli jsme za to vděční.

Přesto. Raketových útoků bylo za těch sto devadesát dní kolem tří stovek...
Ano. Ale je pravda, že byly dny, kdy přišly třeba čtyři útoky a pak se třeba měsíc nic nedělo.

Jak vlastně takový útok probíhá? To prostě nějaký ozbrojenec někde opodál vyleze na střechu a vypálí naslepo směrem k základně?
Úplně naslepo ne. Militatní skupiny mají munici a rakety, které odpalují z provizorních odpalovacích zařízení - třeba trubek. Vzhledem k tomu, že základna je obrovský prostor přibližně sedm krát pět kilometrů a útoky probíhaly ze vzdálenosti menší než dvacet kilometrů, tak ty rakety prostě doletěly. Z vojenského hlediska je to diletantské, ale občas se jim podařilo zasáhnout nějaký důležitý cíl. Jednou zničili poměrně dost britské techniky u nemocnice, raketa dopadla i pár metrů od kontrolního bodu, kde byli naši vojáci. Zabila dva Iráčany, kteří stáli ve frontě u vstupu do základny. Nepočítal jsem to, ale za celou dobu našeho pobytu zahynulo při raketových útocích asi sedm lidí. My měli jednoho vážně zraněného.

Už jste si zvykl, že jste doma? Nebudíte se a hmatáte po vestě?
Určitě už jsem se adaptoval, ale vymazat se to nedá. Ozdravný proces ale začal už v Iráku. Tím, že řídly útoky a člověk tak nějak cítil, že ta válka pomalu končí. Reakce na útok, kdy člověk skočí na zem a čeká, jestli to dopadne nebo ne, naskočí hned. Ale byli mezi námi i takoví, kteří cukali při dopadu přilby na zem. Když jsme měli v televizi puštěný nějaký kriminální seriál a začaly v něm houkat sirény, popadala na zem celá kancelář.