Podzimní festival duchovní hudby nabídl v neděli 23. září obecenstvu v dómu sv. Václava druhý ze svých chystaných koncertů. V české premiéře zaznělo Stabat Mater soudobého skladatele Karla Jenkinse, autora slavné skladby Adiemus.

Stabat Mater je často zhudebňovanou látkou. V podání Karla Jenkinse jde o dílo na pomezí tzv. vážné a filmové hudby. Skladba sama v sobě propojuje několik rozdílných prvků, ať už se jedná o liturgické latinské texty básně ze 13. století a neliturgické textové pasáže různého původu např. v arabštině, angličtině, aramejštině..., tak také v instrumentaci, kdy je zvuk klasického orchestru obohacován japonskou flétnou, šakuhači a africkými perkusními nástroji. Rovněž v sólových zpěvech je proti sobě postaven do kontrastu měkký mezzosopránový hlas s etnickým naturelním zpěvem. Skladba tak v sobě kloubí autorův postmodernismus a má blízko k filmové hudbě. Díky tomu je posluchačsky velice vděčná a koncert si tak nenechaly ujít široké vrstvy publika.

Orchestrální party obsadila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, sborové pak smíšený pěvecký sbor Ars Brunensis z Brna. Sbor prokázal vysokou hudební úroveň. Nejvýrazněji se představil v Fac, ut portem Christi mortem, kde zpíval a capella pouze v doprovodu perkusních nástrojů. Zde se nenechali zpěváci vyvést z míry místy nečekanými modulacemi a skvěle udrželi čistou intonaci. V multitextové části And the Mother did weep zase vynikla půvabná barva jednotlivých hlasových oborů, které dohromady vytvořily jednolitý celek. Tady také dynamicky působivě vymodeloval dirigent Stanislav Vavřínek závěr dílu do niterného sborového pianissima, čímž připravil půdu pro následující rytmickou část Virgo Virginum, která místy připomíná kubánské rytmy. K orchestru, především žesťům, nebyla bohužel akustika chrámu milosrdná. Jejich už dost průrazný zvuk ještě více zintenzivnila, takže v dramaticky vypjatých částech (Sancta Mater, Paradisi Gloria) docházelo k akustické nevyváženosti jednotlivých sekcí a upozadění smyčců.

Sólového mezzosopránového partu se ujala altistka Lucie Ceralová. Její sametová barva hlasu se skvěle vyjímala v Lamentu, jehož text napsala manželka Karla Jenkinse Carol Barratt. Tuto část přednesla s jímavou procítěností a zvonivým tónem a vytvořila tak skvělý protiklad k Ivě Bittové. Ta excelovala hned ve druhé části Incantation na arabský text. Na orchestrální harmonické prodlevě předvedla pestrou paletu svých hlasových poloh a možností. Od přirozeného hrdelního tónu, přes mikrointervalové tóny, po exaltované výkřiky a vzlyky vlastní právě její osobě. Tato nekonvence se zdála být substancí ze vzdáleného meziprostoru. Meditativní charakter podpořil šelestivý zvuk flétny šakuhači (Vlastislav Matoušek).

Díky spojení protikladných složek v různých aspektech Jenkinsova Stabat Mater a specifickému extatickému projevu Ivy Bittové i dalších hudebníků se stalo provedení tohoto díla hlubokým duchovním zážitkem i pro alternativní publikum a právem sklidilo nekončící aplaus.