V rámci olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se 1. října uskutečnil v Husově sboru koncert Pěveckého sboru Lúčnica společně se Saxofonovým kvartetem ATAM. Koncert byl tematicky rozdělen na tři části, kdy v první zaznělo dílo Amao Omi – Nesmyslná válka gruzínského skladatele Giya Kancheliho, ve druhé části pouze saxofonové kvarteto odlehčilo atmosféru neoklasicistním dílem Jeana Francaixe pod názvem Petite quator pour saxophones a ve třetí přišlo vyvrcholení celého večera v podobě Africké mše od Normana Luboffa.

Úvod koncertu se nesl v poněkud naléhavějším duchu, Amao Omi – Nesmyslná válka začala dramatickou zvukomalbou s náladou sklíčenosti i naděje. Už v této skladbě si mohl posluchač povšimnout velmi dobrých souzvuků profesionálně vyškolených hlasů, které v hloubkách působily a ve výškách nikterak nerazily, spíše tlumeně doplňovaly zbylé. Ve skladbě zazněla dramatická a energická staccata, i neočekávané zvraty, které tvořily plynulé přechody mezi jednotlivými úseky tohoto díla. Občasné disonance jen dodaly na atmosféře skladby, která má upozornit na téma války a její bezúčelnosti. Gradace díla se nesla ve znamení fortissima a zneklidňující melodie, při níž se každý zasvěcený posluchač zamyslí nad okolnostmi vzniku tohoto díla a sílou hudby, která dokáže toto všechno zachytit. Ne nadarmo byl koncert zahájen větou Sv. Augustýna, že některé věci jsou tak krásné, že se nedají vyslovit slovy.

Prostřední část celého koncertu byla zjemněním myšlenkově závažné hudby, o kterou se postaral sbor Lúčnica. Nyní vystoupil pouze samotný Saxofonový kvartet ATAM se třemi krátkými částmi skladby Malý kvartet pro saxofony z roku 1935. Kompozice především zobrazovala technické a zvukové možnosti nástroje a také technickou vybavenost a muzikalitu interpretů, kteří prokázali tento um v různých polohách a zvukových odstínech saxofonů. První část Gaguenardise se nesla v jazzovém duchu a humorném charakteru, který se podobal téměř scherzu. Druhá část Cantiléne svým třídobým rytmem a pomalejším tempem připomínala jakýsi smuteční valčík. Závěrečná část Sérénade Comique opět připomínala vtipné scherzo se slavnostním nádechem, kdy saxofony vysokými tóny téměř imitovaly zpěvné ptáky.

Vyvrcholením celého večera se stala Africká mše amerického autora Normana Luboffa, věnujícího se převážně sborové tvorbě. Tato skladba je napsána pro sbor, sólový mezzosoprán a perkuse a všichni účinkující hudebníci se jí zhostili bravurně. Už při zaznění prvního motivu Kyrie Eleison měl před sebou posluchač exotickou imaginaci skladby, která zní výpravně, velkolepě a v určitých pasážích téměř jako filmová hudba. Hlasy se během celého díla občas kanonicky doplňovaly a vytvořily tak různé zvukové efekty, které v dobře akusticky uzpůsobeném prostředí zněly výborně. Sbor byl často ozvěnou sólistky Terézie Kružliakové, která ho příjemně zastřeným hlasem doplňovala. Perkuse v podání Viktora Šuchtera a Petera Mášika zde nebyly v pozadí, ale v některých částech skladby, jako například u motivu Sanctus, udávaly rytmus celé melodie, která v některých místech přecházela až do pochodového tempa. Závěrečné Agnus Dei bylo melodickou variací počátečního Kyrie Eleison a vygradovalo ve velkolepý oslavný konec.

Koncert byl příjemným zpestřením celého festivalu svou netypickou instrumentací i výběrem děl, která běžně nezaznívají společně, ani na podobných akcích. Atmosféra veškeré hudby, která zazněla, prostoupila během koncertu celým sálem a vytvořila nadšenou náladu všech posluchačů. Ačkoliv se tedy jednalo o jedno z vystoupení Podzimního festivalu duchovní hudby, program se rozhodně nedal označit za jakkoliv fádní nebo typický, ale spíše velmi příjemně překvapivý a přístupný pro všechny druhy publika.