Nacházíme se na pedagogické fakultě v prostorách nadčasově vybavených technických a řemeslných dílen, míjíme laserová zařízení, 3D tiskárny, počítačem řízené obráběcí stroje a nespočet robotů. S překvapením, že technice je věnována pozornost i v Olomouci, diskutujeme s vedoucím katedry technické a informační výchovy a předním expertem na technické vzdělávání doc. Jiřím Dostálem o novém pojetí polytechnického vzdělávání. To se stalo v poslední době trendem, o kterém se nejen mluví, ale realizují se skutečná podpůrná opatření. 

Proč je vůbec technické vzdělávání v poslední době tak skloňováno?
Podařilo se nám udržet status jedné z nejprůmyslovějších zemí Evropy, což je jednoznačně pozitivní, jelikož průmysl je významným ekonomickým motorem. I díky tomu máme v současnosti velmi nízkou míru nezaměstnanosti a lidé mají práci. Aby tomu tak mohlo být, musíte mít ale dostatek kvalifikovaných pracovníků, kteří budou nápadití, tvůrčí a nebudou se bát inovací. Již nyní např. cítíme, že je jich na trhu práce nedostatek. Lidi můžete "koupit" ze zahraničí, já ale říkám, že je lepší je vychovat doma.

Je tedy zapotřebí orientovat větší část mladé populace směrem k technickým povoláním?
Na to neexistuje jednoduchá odpověď, jelikož by se lišila v čase a do jisté míry i regionálně. Navíc budoucí výzvy je s ohledem na mnohdy turbulentní vývoj obtížné predikovat. Co je ale jisté a co se musí ve vzdělávání změnit, je to, že musíme dát dětem dostatek příležitostí k tomu, aby se smysluplně učily a rozvíjely dovednosti, které využijí v každodenním životě a při tom měly možnost poznat své zájmy. Vzdělávání tedy musí představovat širokou plejádu příležitostí k odhalování zájmů a nadání. Když dokážeme objevit dítě s technickými zájmy anebo dokonce s technickým talentem, můžeme s ním dále pracovat a rozvíjet jej. Můžete ho profesně nasměrovat na technický obor a dát mu tak povolání, které ho bude bavit, stejně tak může pokračovat na gymnáziu, kde bude tento zájem v případě dobrých podmínek dále kultivován. Po maturitě je velký předpoklad pro pokračování ve studiu technických oborů na vysoké škole. Přesně toto je cesta k úspěchu a prosperitě.

Škola musí být propojena s reálným životem a ten není předpřipravený jako stavebnice...

Takže technika nerovná se produkce dělníků?     
To v žádném případě. Toto vykládají lidé, kteří jen účelově argumentují nebo věci zcela nerozumí. Tím, že dáte mladé generaci technické vzdělání, můžete právě výrazněji zamezit tomu, že budou později pracovat jako dělníci. Já obecně rozlišuji 3 úrovně (kategorie) povolání setkávající se s technikou – pracovně je nazývám dělník, řemeslník a technik. Všechny tři úrovně se v pracovním procesu potkávají s technikou (nářadím, nástroji a různými zařízeními). Dělník techniku obsluhuje a provádí především úkony manipulačního charakteru, přemýšlení není příliš třeba. Těžištěm práce řemeslníka jsou činnosti, při kterých se užívá technika, ale jde právě o ty dovednosti (řemeslný um). Když dáte řemeslníkovi jiné nástroje, ale stejného typu, zpravidla dosahuje shodného výkonu a kvality, ale když tytéž nástroje dáte člověku bez řemeslného umu, výsledek se nedostaví. Podstata je v dovednostech a přístupu k práci. Konečně třetí kategorie, technik, to je člověk, který má více rozvinuté technické myšlení a dokáže ho tvořivě zapojovat do procesu. Takový člověk přichází s novými nápady a objevuje netypická řešení technických problémů. Tito lidé jsou dnes vysoce žádaní.   

Jste odborníkem především na realizaci technického vzdělávání na základních školách, souvisí to s tím nějak?
Je to jedním z klíčových bodů námi koncipované podoby polytechnického vzdělávání. To musí v našem pojetí na základních školách směřovat jednak k vytvoření technické gramotnosti v celé své šíři, ale přitom výrazněji akcentujeme rozvoj technického myšlení a tvořivosti. To musí být podporováno mj. i tak, že dítě ve finále tvoří na základě vlastních představ a s volným využitím materiálu. Jednoduše řečeno, musí si umět představit to, co chce vyrobit, a aby to ve finále po zkonstruování bylo funkční. To znamená, že technické vzdělávání na základních školách nemůže končit u stavebnic. Ty jsou velmi důležité zejména zpočátku a mají ve školství své místo, ale škola musí být propojena s reálným životem a ten není předpřipravený jako stavebnice. Zejména přiložené montážní návody tvořivost svazují, jelikož dítě potom pouze kopíruje a podstatou činnosti je jen manipulace bez přílišného přemýšlení. A tady krásně vidíte paralelu k tomu dělníkovi. Proto dítě musí ve škole technicky tvořit, stejně jako by mělo v matematice dospět do fáze, že bude počítat příklady tzv. ze života. Dítě musí mít možnost popustit uzdu fantazii.

Ve školách je ale výtvarná výchova, fyzika a informatika – to nestačí?
Nikoliv. Ve výtvarné výchově dítě tvoří, to ano, ale výsledkem ve výtvarné výchově je produkt, který je krásný, tedy splňuje estetické požadavky. Oproti tomu technika je o účelné tvorbě produktů, které mají nějaký užitek. Samozřejmě chceme, aby produkt v rámci techniky byl i pěkný, to ano, ale aby nebyl jen pěkný. To je ten rozdíl. Takže třeba vyučovací předmět zaměřený na keramiku není až tak o technice, nic totiž nekonstruujete a nerozvíjíte technické myšlení ani technickou tvořivost. Většina myšlenkových procesů souvisí s tím, aby výsledný produkt z keramiky byl pěkný. S fyzikou je to podobné, obojí je odlišné svou podstatou. Fyzika je přírodní věda, tedy o tom, co na světě existuje bez zásahu člověka, zato technika, to jsou prostředky uměle vytvořené člověkem. Fyzikální a technické zákonitosti jsou zcela odlišné. Konečně informatika učí o tom, jak zpracovat informace a samozřejmě za tímto účelem postihuje i rovinu technických prostředků (hardware), nicméně ohraničenou právě oním zpracováním informací.  Technické a informatické myšlení jsou dva zcela odlišné pojmy.

Při hledání na internetu jsem narazil na pojmy polytechnické vzdělávání a technické vzdělávání. Jaký je v tom rozdíl?
Pro laika jsou významy těchto pojmů obtížně rozlišitelné. V případě technického vzdělávání mohu uvést, že je tento pojem významově průzračnější a v čase stabilnější. Velmi zjednodušeně lze říci, že na úrovni základních škol směřuje k rozvoji technické gramotnosti, technického myšlení a technické tvořivosti. Jen tak mimochodem, rozvoj těchto 3 kvalit není vázán na pohlaví, jelikož děvčata i chlapci mají k tomuto naprosto shodné předpoklady. V případě polytechnického vzdělávání je zřetelná významová rozmlženost, jiné chápání existovalo za dob dřívějších, a jiné odpovídá námi nově vytvořenému konceptu. Na internetu se můžete třeba dočíst, že polytechnické vzdělávání je složeno z matematického, přírodovědného a technického vzdělávání, nezřídka potom v praxi technika v pravém slova smyslu vypadává zcela. S oblibou říkám, polytechnické vzdělávání není polymatematické či polypřírodovědné vzdělávání. Technika nemůže chybět. V zahraničí existují také různé koncepty, např. STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics) a opět nelze dělat STEM bez technologií a inženýringu.

Aktuálně je na polytechnické vzdělání nahlíženo jako na nedílnou součást všeobecného vzdělání; jde o novou kvalitu. Učivo předmětu technika je podle možností vhodně koordinováno s učivem dalších všeobecně vzdělávacích předmětů. To umožňuje při vyučování tohoto předmětu plně využívat poznatků získaných v jiných předmětech a obohatit konkrétním obsahem obecně teoretické vědomosti, které vyúsťují v praktické dovednosti a vytváření kladného postoje k technice. Platí přísloví "dej mi přírodovědné, společenskovědní a humanitní vzdělání, budu znát, dej mi technické vzdělání, budu umět poznatky z různých oborů propojovat a v životě prakticky aplikovat".

Do škol se začínají nakupovat 3D tiskárny, laserové gravírky a roboti. Školy se tak hodně posouvají kupředu, nebo ne?
Jednoznačně je dobře, že nové technologie míří do škol. Podstatné ale je, jakým způsobem jsou využívány. To, že do počítačové učebny postavíte 3D tiskárnu, návrh modelu pro tisk žáci stáhnou z internetu a pak se 5 hodin dívají, jak se věc tiskne, tak takováto výuka má minimální přínos. Pokud ale využijete 3D tiskárnu v předmětu technika, poté ji můžete vhodně využít v procesu technické tvorby a konstruování. Třeba využití kalkulátoru v matematice také nerozvíjí technické myšlení, a to i přesto, že se jedná technický prostředek. Podobně je to s roboty, informatika jim dá "duši" v podobě programu, ale aplikace robota je podřízena jeho technické konstrukci. Zde je třeba být obezřetným.

Bude technika na základních školách ještě i o tradičních technologiích?
To víte, že ano. Tradiční nářadí (kladívka, vrtačky, šroubováky…) a technologie (řezání, hoblování, stříhání…) nevymizí a z principu ani nemohou. Prostě na 3D tiskárně si ani v budoucnu nevytisknete cokoliv. To platí pro Japonsko, USA, Německo a stejně tak i pro Česko.

Velmi mě těší, že mi volají ředitelé škol, že získali prostředky na vybudování nových prostor pro výuku techniky a chtěli by se poradit. Učebny techniky lze totiž uspořádat a vybavit moderněji, aby to vyhovovalo využití nejnovějších výukových metod (badatelsky orientované učení, zážitkové učení atp.). Dokonce existují případy, kdy rodiče jednoznačně preferují základní školy, kde je kvalitní technické vzdělávání realizováno.

Tak mě napadá, technika již kdysi na školách byla, nebo se pletu?
To máte naprostou pravdu, a i díky tomu máme v republice spoustu šikovných lidí, kteří se v životě neztratí. S ohledem na změny související s tehdejším vývojem, kdy jsme si po revoluci začali myslet, že počítače za nás všechno zařídí, ale čím dál výrazněji nyní pociťujeme narůstající problémy. Mladá generace již nedokáže tolik technicky myslet a těm starším už tehdejší technický základ nestačí. Tím narážím na skutečnost, že dnešní technické vzdělávání se nemůže vracet do starých kolejí. Proto akcentujeme rozvoj technického myšlení a technické tvořivosti při současném zapojení hlavy, rukou a citu do práce jako základní principy nového pojetí. Podstata technického vzdělávání budoucnosti nemůže ležet ve frontálně vedeném nácviku manuálních dovedností. To je zcela špatně, ale i s tím se lze setkat, třeba zde – příkl. č. 1, příkl. č. 2, příkl. č. 3. Rozhodně oceňuji jejich snahu udělat něco pro rozvoj mladé generace, ale nemůžete techniku prezentovat jako špinavé řemeslo, o tom nové pojetí vážně není, tím nikoho k technice nenamotivujete. Jsem i proti oblékání dětí na základních školách do montérek nebo užívání nevzhledných modrých plášťů. Pojem pracovní oděv existuje, a i my ho vyžadujeme, ten ale může mít různou podobu. Také prostory dílny musí působit esteticky, nemohou odpuzovat. Já dokonce razím do škol takové náměty na technické činnosti, které ani speciální dílnu nevyžadují – můžete je realizovat v běžné třídě. Co je ale nejpodstatnější, je to, co je obsahem vlastní výuky. Musí jít o různorodé a pečlivě didakticky připravené učební aktivity přispívající k rozvoji osobnosti žáka jako celku (hlava, ruce, cit). Např. je chybou dát dítěti úkol spočívající ve zdlouhavém řezání dřevěné desky nebo si vzpomínám, že jsme kdysi v dílnách řezali závit a vyráběli šroub. K čemu to je dobré nebo co by to mělo dítěti přinést? Jen mu tak znechutíte techniku.

Samozřejmě technické činnosti jsou dnes dost podporovány moderními digitálními technologiemi, které je též dobré využít, jsou-li na škole k dispozici.    

Může techniku učit každý?
Nyní jste uhodil hřebíček na hlavičku. Kvalitní výuku může realizovat pouze kvalifikovaný učitel s vysokoškolským vzděláním, který musí mít odpovídající aprobaci. Zejména v poslední době se setkáváme s tím, že se výuka tohoto předmětu realizuje na školách i neaprobovaně. Takový učitel ale neví, jak správně učivo o technice uchopit, jak vytvářet patřičné dovednosti žáků, jak je vést k žádoucím postojům. Výuka se potom pro žáky stává demotivující a míjí se účinkem – spíše od techniky odrazuje. Tomu, aby výuka na školách byla co nejkvalitnější, napomáháme provozováním facebookové skupiny Učitelé sobě – náměty pro výuku techniky a praktických činností na ZŠ.

Při přípravě budoucích učitelů velmi dbáme na praxi. Co se studenti teoreticky naučí, mají možnost ihned vyzkoušet. Teoretické poznatky redukujeme na nejnutnější míru. Chceme, aby byl prostor pro rozvoj schopnosti kvalitně připravit a realizovat výuku. K tomu učitelům (budoucím i těm v praxi) napomáháme tvorbou metodických námětů.     

Jaké to vlastně je být učitelem techniky a praktických činností?
Máte velké porce jídla ve školní jídelně, pracujete 22 hodin týdně a neustále máte prázdniny – pololetní, jarní, velikonoční, velké prázdniny… (smích) Takto to s oblibou začínám vysvětlovat, ale je v tom jistá nadsázka, jelikož povolání učitele je náročné na odbornost. To ale ještě neznamená, že povolání učitele techniky skvělým není. Ono jde o to, že my razíme na základních školách převážně prakticko-činnostní pojetí výuky, které je protiváhou jednostrannému biflování poznatků. A předmětů ve zvýšené míře vyvolávajících kognitivní zátěž je podle mě nad míru. Tak by tomu být nemělo, moderní škola musí být pojata jinak. Pokud žákům nabídnete předmět, který jen jednostranně nezatěžuje mozek, a přesto poskytuje prostor ke smysluplnému rozvoji jejich osobnosti, jsou šťastné, což poznáte na první pohled. Když se tohle spojí s pedagogickým mistrovstvím učitele, jste pro mladou generaci idol a z výuky je musíte doslova vyhánět. Ta je baví, a naopak vás výuka naplňuje štěstím.  

Já osobně jsem vyučeným elektrotechnikem (kdysi ISŠE Přerov) a učím na vysoké škole, ale neměnil bych. Povolání učitele mi dává životní elán a daří se mi motivovat lidi kolem mě i ve školách, což je fantastické. Postupně měníme vzdělávání v České republice k lepšímu, což musí těšit každého.

Vaše myšlenky jsou zajímavé. Nakolik se dostávají do praxe?
Ony z praxe samotné vyrůstají. Jednak velmi intenzivně spolupracujeme s řadou základních a středních škol, ale vedle toho technické vzdělávání dětí ve věku 6 – 12 let přímo na fakultě různými formami realizujeme. Mám na mysli např. Roboklub, TechCamp, TechnoLab, Noc vědců nebo technické soutěže pro žáky TechnoChallenge a TechnoCreative. První z uvedených soutěží byla vyhlášena nyní a zájemci se do ní mohou hlásit.

Naše koncepce polytechnického vzdělávání nalezla odraz v nové vládní strategii Inovační strategie České republiky 2019–2030 (Czech Republic: The Country For The Future), na jejíž tvorbě jsem osobně spolupracoval – konkrétně pilíř Polytechnické vzdělávání. Již nějakou dobu vedu při Národním úřadu pro vzdělávání v Praze pracovní skupinu "Člověk a technika", kde připravujeme inovaci rámcového vzdělávacího programu. Již hotova je tzv. podkladová studie, na jejímž základě bude navržen obsah předmětu technika.  

V souladu s novou koncepcí polytechnického vzdělávání rovněž vychováváme naše studenty, budoucí učitele techniky a praktických činností na základních a středních školách. Zkušenosti pravidelně sdílíme se zahraničím, kde též čerpáme dobré podněty. Osobně jsem takto několikrát pracovně vycestoval do Norska, Číny, Španělska, Portugalska, Thajska, USA, Francie nebo Indonésie.

Povídali jsme si o školním vzdělávání, máte ale něco i pro děti a jejich rodiče?
Mohu jednoznačně doporučit náš TechnoMet. Je to sbírka metodických námětů na technické činnosti, která je vhodná nejen pro žáky ve škole či zájmovém kroužku, ale i pro děti doma. Primárně se zaměřujeme na aktivity pro děti a mládež ve věku od 6 do 14 let. Výhodou je, že výrobky jsou vysoce efektní a strhují zájem dětí na první pohled. Důležité rovněž je, že klademe důraz na takové aktivity, které nejsou příliš náročné na materiál a nebo je běžně dostupný. Neustále přidáváme nové a nové náměty.