Ohlížíte se, bilancujete?
Samozřejmě. Ale ve vší skromnosti. Všechno to děláme, abychom kolem sebe vytvořili prostředí, ve kterém se kolegům dobře pracuje. A směrem k samosprávě se snažíme tu práci dělat tak, aby bylo co nejméně důvodů si stěžovat na práci strážníků; naopak, aby byli občané s námi spokojeni a mohli se cítit bezpečně.
Státní policie má heslo Pomáhat a chránit, naším neoficiálním mottem je posílit pocit bezpečí u občanů. Samozřejmě, lidé si nás se státní policií často pletou...

I po těch letech?
Ano, pořád se to děje, lidé nerozlišují při svých oznámeních nejen uniformy, ale ani pracovní náplně. Je to věcí i naší preventivně informační skupiny, která dělá již mnoho let perfektní osvětu v mateřských a základních školách. A myslím, že se nám to daří. Občas lidé volají na tísňovou linku s věcmi, které nám nepřísluší. Jenže oni řeknou: „Když my víme, že vy přijedete rychle…“ Tak to vlastně potěší.

Jak se to před těmi dvaceti lety stalo, že jste policejní uniformu vyměnil za strážnickou?
V té době, to byl rok 2003, tu panovalo takové personální vakuum. Tak jsem byl osloven, zda bych nechtěl zkusit přispět k lepší spolupráci mezi městskou a státní policií. Přihlásil jsem se tedy do výběrového řízení a podařilo se mi uspět. Nastupoval jsem 1. ledna 2004 s tím, že to bude na přechodnou dobu, konkrétně rok či dva a pak se vrátím zpět ke státní policii. Jako jeden z úkolů jsem si vytkl zlepšení komunikace právě mezi strážníky a státními policisty. To se mi doufám povedlo, stejně jako se spolupracovníky dosáhnout důležité role v oblasti zajišťování místních záležitostí veřejného pořádku. Ve víru událostí jsem pak po třech letech zjistil, že už se nemám kam vracet, tak jsem služební poměr u státní policie ukončil.

Byl ten přechod ke strážníkům těžký?
Z odstupem času musím konstatovat, že málokterý policista měl přehled o práci strážníka. Ten rozsah činnosti je totiž tak široký, že i já jsem byl překvapen, co všechno musí strážník umět a znát. Musel jsem se naučit orientovat se v oblasti samosprávy, řešit i ekonomické, personální, organizační záležitosti a podobně...

Nebyla v době, kdy jste odcházel k městské policii, mezi těmito službami rivalita? Policisté jsou ti machři a strážníci dávají botičky?
V podstatě jste to odpověděl za mě. V té době byla práce městských strážníků velmi podceňovaná. Nahrávalo tomu třeba i to, že na práci strážníka jste tehdy nepotřeboval ani středoškolské vzdělání. Přitom – a za tím si stojím – strážník a pořádkový policista na ulici dělají v podstatě to samé. Tam jsou si oba rovni a měli by být i stejně hodnoceni. Jen policie má potom procesní možnosti, jak s tím případem pracovat dál.

Tu laťku jste záhy zvedli...
Myslím si, že výrazně, ale to musí posoudit jiní.

Jak moc se městská policie za těch dvacet let změnila?
Má to mnoho rovin. Dnes máme sto třicet osm zaměstnanců, z toho sto dvacet pět jich nosí uniformu. Takže máme asi o čtyřicet lidí více. Postupně se nám začala dařit modernizace zázemí, ať už se jednalo o centralizaci pracovišť, obměnu vozového parku, digitalizaci radiostanic, přezbrojení, modernizaci zázemí a prostorů pro styk s občany... Cítili jsme taky, že lidé chtějí, aby bylo více strážníků v ulicích přes den. Přeorganizovali jsme proto pracovní směny tak, aby bylo naše příslušníky přes den více vidět. A výrazný posun je i v kamerovém systému, podstatně se zvýšila situační prevence kriminality. Když jsem přicházel, bylo tu v provozu dvanáct kamer, dnes jich máme přes dvě stě.

Tolik?
Vypadá to jako obrovské číslo, ale ne každá je instalovaná samostatně. Hlavní jsou rotační kamery, ty se pohybují manuálně nebo automaticky, ale zákon naschválu to často chtěl, že protiprávní jednání se událo přesně na druhé straně, než na kterou se zrovna dívala kamera… (smích) To byl velký problém, kolegové z dopravní služby, kriminalisté, ti všichni chodí dnes a denně a vytěžují naše záznamy a naráželi jsme často na to, že přestože se ten čin udál doslova před kamerou, neměli jsme nic. Před lety jsme se s odborníky dohodli, že rotační kamery doplníme pohledovými, můžete si všimnout, že na některých místech jsou takové kamerové sety. Pohledové kamery sledují svůj úhel nepřetržitě a když už dojde k zájmové události, dá se okamžitě natočit na místo i rotační kamera s vyšším rozlišením.

Před deseti lety jsme se spolu právě o kamerovém systému bavili a tehdy zaznělo číslo dvacet. Proto mě ten počet tolik udivil. Všechny ty kamery tehdy obsluhovala jedna operátorka. Kolik je jich dnes?
Pořád je tam jeden člověk. (smích) Střídají se v osmihodinových směnách. Mají tak vycvičené instinkty, že s nadsázkou dokáží podle obrazu rozeznat, že se někde tříští sklo. Okamžitě jsou schopni pro kolegy z operačního střediska umístit obraz na centrální obrazovku a vyhodnotit s operačním nutnost zásahu hlídky v místě události včetně přehledného obrazového monitoringu, a to i v návaznosti na další kamerové body. Naše operátory osobně velice obdivuji. A to i za to, s jakou trpělivostí dokáží vyhledávat v záznamech zpětně. Díky kamerám se podařilo vypátrat mnoho pachatelů nebo hledaných osob, což bývá předmětem i písemných poděkování ze strany policejních složek. Pokud vím, tak už jich řada došla i k panu primátorovi.

Kde všude ty kamery jsou? Předpokládám, že asi už i mimo centrum města.
Kromě důležitých dopravních uzlů a míst, kde se pohybuje hodně lidí, což je třeba nádraží, máme kamery i na některých školních hřištích, která se odpoledne otevírají pro veřejnost. Ta jsou totiž často terčem útoků vandalů. Všechny školy jsme navíc napojili na pult centrální ochrany s výstupem na operační středisko. Primárně se jedná o objekty zřizované a v majetku města.
Ale kamery máme i mobilní, ty umisťujeme tam, kde je to momentálně potřeba. Bývá to klasicky na přání komisí městských částí, kdy sledujeme místa, kde se například shromažďují lidé, požívající alkohol.

Kdysi jsme v pionýrských dobách začínali s monitorováním černých skládek. Strážníci měli v autě notebook na klíně a za kopcem byla mobilní kamera někde na stromě. Jakmile přijela tatrovka se sutí, zrealizoval se zásah. No, to byly začátky… Ty kamery uměly čtyři až devět snímků za minutu! (smích) Představte si to dnes, kdy máme běžně třicet snímků za vteřinu. Úsměvná vzpomínka.
Technika je dneska vážně jinde. Dnes jsou strážníci vybaveni iPady, osobními kamerkami, převážnou část jsou schopni dokumentovat na místě přímým zadáním do informačního sytému. Ubylo papírování a hlavně jsou všechna data okamžitě k dispozici.

Ještě bych se na chvilku zastavil u těch kamer. Už se na vyhodnocování jejich obrazu nějak podílí umělá inteligence?
Ano, tyhle analýzy se už dnes používají. Například, když se někdo pohybuje u sledovaného objektu v zájmovém čase či vzdálenosti… Umí to třeba i zaznamenat jízdu v protisměru nebo objíždění tramvaje zleva v zastávce.… Systém na takové věci hned upozorní operátora. Velice nám to pomáhá.

Za celých dvacet let po nás nikdy vedení samosprávy nechtělo, abychom vybírali víc na pokutách...

Váš přímý a jediný nadřízený je primátor. Teď sloužíte pod pátým…
Přesně to bylo celkem šest osob, za funkčního období pana primátora Martina Novotného nám po jedno volební období velel i jeho náměstek pan Jiří Martinák.

Každý z těch primátorů byl úplně jiný, jak jste s nimi vycházel?
Každý byl svůj, to samozřejmě. Ale s každým se dalo hovořit a každý měl taky zájem na spolupráci. Vždy po volbách, když se na radnici vyměnilo vedení, jsem dal novému primátorovi k dispozici svou funkci. A dosud jsem o ni nepřišel. Byli si vědomi, že jsou to právě oni, kdo za městskou policii nesou hlavní odpovědnost, takže jsme se i přes občasné rozdílné názory snažili táhnout za jeden provaz.

Nebyla tu někdy tendence městskou policii rušit nebo nějak okleštit? Aby se ušetřilo?
Takhle dramatické to naštěstí nikdy nebylo. Ale s hrůzou vzpomínám na rok 2004, kdy se na základě nařízení vlády měnily tarifní třídy. Zaměstnancům se musely zvýšit základní platy, ale nebyly na to finance. To se týkalo samozřejmě i úředníků. Takže se to muselo řešit tak, že se snížily osobní příplatky, aby se ty peníze našly. Těm, kteří mají osobní příplatky, je vezmete, abyste mohli zajistit finanční prostředky na tarifní mzdy? To byla hrůza! Já byl navíc první rok ve funkci. Nic příjemného. Doufám, že mě už nikdy nic takového nepotká.

Možná by nějaké zlé jazyky napadlo, že jste tehdy dostali pokyn vybrat prostě chybějící peníze na pokutách.
Tohle jsem slyšel často a občas to vlastně slýchám dodnes. Musím říct, že za celých dvacet let po nás nikdy vedení samosprávy nechtělo, abychom vybírali víc na pokutách. Že by nám řekli, ať se víc snažíme a jsme přísnější, že v městské kase se tím zalepí nějaká díra… Tak to opravdu ne. Městská policie nežije z pokut. To je nesmysl. Ale některým to stejně nevysvětlíte…

Ta platová situace ale není zrovna růžová ani dnes…
Bohužel. Poslední navyšování tarifních tříd ukázalo, jak moc je práce strážníků podhodnocená, není férově zaplacená!
Není důstojné, aby strážníci ve volnu chodili na brigády, aby měli na zaplacení hypoték. To není správné ani lidsky, ale ani z důvodu potřeby zajištění odpočinku mezi směnami. Ale nemáme moc možností, jak to řešit. Jsme v tomhle závislí na rozpočtu města a to má zase jenom ty peníze, které vybere a které dostane od státu. Ale rozhodně to není stav, se kterým bychom se hodlali smířit a proto stále jednáme se zástupci centrální státní správy, poslanci, zástupci měst a obcí, odbory... Uvidíme, jak budeme úspěšní…

Jak je to se zájemci o práci strážníků? Máte jich dost?
Pamatuji si roky, kdy jsme měli přes sto zájemců o práci za rok. Dnes je to v řádu jednotek, striktně se posuzuje, co nabízíme, jaké jsou platové podmínky. A hraje roli i to, že jsme v pracovním, ne ve služebním poměru – nenabízíme tedy výsluhový příspěvek. Dnes je mezi námi řada kolegů, kteří přišli od policie nebo vězeňské služby a už výsluhy mají. Ti jsou v pohodě. Ale když přijdou mladší, zeptají se, kolik jim dáme peněz. A pak to srovnají s platy, které se na billboardech nabízejí jako nástupní pro pokladní v supermarketu.
Situace s náborem je bohužel špatná, nepomohly ani náborové kampaně, to říkám na rovinu. Přitom nabízíme i řadu dalších benefitů. V současnosti máme asi třináct lidí podstav.

Není to i tím, že ta laťka, o které jsme se bavili, je celkem vysoko? Že máte poměrně specifické požadavky na uchazeče? A to nejen na vzdělání, ale i po fyzické stránce? Narážím na to, že populace trochu leniví…
To je pravda. Uchazeč musí splnit veškeré zdravotní, psychologické, odborné a další zkoušky a teprve potom může vykonávat práci strážníka. Pokud k nám nastoupí mladý člověk bez praxe, dostane dvacet až pětadvacet tisíc korun čistého. To je tristní. Ale my mu nemůžeme podle tarifů a platových stupňů dát více. Jako započitatelnou praxi bereme jednu třetinu, pokud je to třeba bezpečnostní agentura, tak dvě třetiny. Ale pokud sloužil v uniformě, uznáváme sto procent. Nemám důvod je krátit. Lidé, kteří za sebou mají uniformy, u nás nemají problém. Ale s mladými je to horší. A to je škoda, protože ty bychom sem chtěli dostat. Když mi sem přijde člověk ve čtyřiceti, v pětačtyřiceti, tak pánbůh zaplať, ale potřeboval bych i ty mladší.

Už pět let se taky snažíme prosadit třeba dřívější odchod do důchodu pro strážníky. Ale když jsme přišli na ministerstvo financí, zeptali se nás: „A vy jste kdo?“ A my, že jsme v krizovém řízení tou ostatní složkou. Když jsou jakékoliv krize, třeba povodně nebo naposledy covid, okamžitě se po nás sahá. A ministerští úředníci nám řekli, že obecní policie není vyjmenovaná v zákoně jako součást krizového řízení. Třicet let tady fungují městské policie a tohle dosud není taxativně v zákoně uvedeno! Takže teď jednáme o tom, abychom tam vyjmenovaní byli. To taky hodně pomůže. A chci věřit a věřím, že se to brzy podaří.

Co byla největší výzva za těch dvacet let?
Jsem zvyklý, že když se něco takového objeví, tak s kolegy sedneme, dáme hlavy dohromady a vymyslíme, jak to udělat. Iniciovali jsme řadu projektů. Za těch dvacet let jsme předložili radě města více jak sto návrhů k projednání.
Nevzpomínám si ale, že bychom museli čelit nějaké vysloveně krizi bytí a nebytí… Samozřejmě, byly tu situace jako covid, kdy jsme měli dohlížet na to, zda mají lidé roušky. Jeden kolega to vyřešil originálně a na veřejných prostranstvích to několikrát řešil i za pomoci megafonu ve služebním vozidle. (smích) Zastavil na křižovatce a spustil. Respektování takto vysloveného požadavku bylo údajně ukázkové. (smích)
Ale co jsme si nezařídili, to jsme neměli. Třeba očkování strážníků. Nikoho to nezajímalo, vezměte si roušky a běžte sloužit. S pomocí vedení ve vojenské nemocnici jsme vyjednali, abychom vůbec do toho portfolia očkovaných v prvním sledu byli zařazeni.

Ale jestli se ptáte na výzvy, jeden další hezký projekt je teď před námi…

Povídejte!
Už dva roky existuje povinnost čipovat psy. Ale neexistuje centrální registr, je jich asi devět! To je hrozný zmatek. Když se dnes zaběhne pes, vezeme ho na záchytnou stanici, následně je převážen do útulku mimo město. Pro ta zvířata je to hrozně stresující, když vidíte ty jejich oči, chce se vám brečet. Vymysleli jsme proto lokální registr. Budete tam moci své zvíře zaregistrovat bez ohledu na to, jestli za něj platíte v Olomouci nebo na vesnici u babičky. A když se zvíře zaběhne a někdo nás na něj upozorní, okamžitě díky evidenci zjistíme jeho držitele a kontaktujeme ho. Odpadne spousta stresu pro psa i majitele, který ho nejspíš zoufale hledá.

To zní jako skvělý nápad!
Vlastní zkušenost je neocenitelná. Mám fenku zlatého retrievera a na procházkách s ní mě to napadlo. Probral jsem to s kolegy na životním prostředí a shodli se na životaschopnosti tohoto řešení. Teď už ladíme propojení jednotlivých databází a předpokládám, že v řádu měsíců bude tato služba nachystaná.

Velkým tématem v Olomouci jsou bezdomovci. A politici, úředníci i policisté svorně tvrdí, že to moc nemá řešení...
My jsme bezdomovce nevymysleli. Byli, jsou a budou. Dlouhodobě tvrdíme, že otázka bezdomovectví není bezpečnostní, ale sociální problém. Bohužel častým jevem je, že občané je tak nějak automaticky berou jako nepřítele. Pokud se dopouštějí nějakého protiprávního jednání, pak zasáhneme. Ale lidé nám volají na tísňovou linku, že někde sedí bezdomovec a nevoní. To si pak s nadsázkou říkáte: Schází nám paragraf na vůni. (smích) Bezdomovec tady sedí a smrdí, vyžeňte ho! Ale na základě čeho? Za to, že smrdí? My se ke všem musíme chovat stejně, bez ohledu na to, zda je to bezdomovec, nebo kdokoliv jiný.

Ale práce s nimi samozřejmě není moc vábná, často mají i různé nemoci. Není to příjemné ani pro nás ani pro záchranáře. Kolikrát ty osoby dobře známe. Víme, že občas předstírají zdravotní problémy, aby se dostali na noc do nemocnice, ohřáli se, dostali najíst… Ale jak říkám, pokud neporušují zákony nebo vyhlášky, nemůžeme proti nim zasahovat jenom proto, že se ostatním lidem nelíbí jejich přítomnost.
Daleko větší problémy nám ale často dělají úplně jiní lidé. Opilci, výtržníci, pachatelé drobných krádeží… Ti umí být hodně drzí a okrást například i zasahující záchranáře.

Tak to je opravdu odpudivé…
Bohužel se z toho před lety stal tak trochu fenomén. Sanitka a hasiči přijeli k zásahu a běželi zachraňovat lidi, majetek. A když se vrátili k autu, chyběly jim osobní věci. Našli se opravdu takoví lidé, kteří se nezdráhali ukrást hasičům či záchranářům mobily, doklady nebo nějaké vybavení… Takže dnes většinou vyjíždíme na místa zásahů hasičů nebo záchranářů na základě obdržené informace také, kdy navíc monitorujeme místo s cílem ochrany i jejich majetku. Je to smutné, ale nutné.

V současné době do důchodu neodcházím, nicméně této myšlence se pochopitelně nevyhýbám.

Napadá vás za těch dvacet let i nějaký kuriózní případ?
Těch bylo. Spíš si ale vybavuji ty, které mohly dopadnout hodně špatně, ale díky pohotovosti a obětavosti kolegů, měly dobrý konec. Třeba u Bristolu došlo k situaci, kdy měl nějaký ovíněný člověk trochu potíže se světem a chtěl skočit do Moravy. Těžko říct, zda to chtěl vážně udělat, nebo tam nakonec spadl. Ale najednou byl ve vodě. Náplavka tehdy ještě nebyla, nemohl se dostat k žebříku, plácal se mezi kamennými stěnami a pomalu ho unášel proud. A to bylo nebezpečné. Chladná voda, ten člověk měl hodně upito, byl zmatený. Kolegové přijeli, jen ze sebe shodili opasek se zbraní a hup do vody… A zachránili ho!
Pro někoho nejspíš mohou být kuriózní i případy, které jsou pro nás už standardní. Třeba, když je potřeba záchranářům zpřístupnit byt, ve kterém se nachází zdravotně indisponovaná osoba. To se pak hodí ty hodiny lezeckého výcviku, znalosti ve slaňování a práce ve výškách… Často se takhle dostáváme do sousedních bytů přes balkony u panelových domů.

Ale kuriózní mohou být i různá vyprošťování zvířat z podzemních otvorů, šachet, zvířat uvíznutých v oplocení, či osvobozených z bolestivých úvazů ze strany některých bezcitných jedinců.
Samostatnou kapitolou jsou desítky poskytnutí první pomoci osobám s náhlými zdravotními problémy ve veřejném prostoru, na zastávkách MHD, úspěšná použití defibrilátorů...

Kolegové poskytnou často i nezištnou pomoc kolegů v terénu při dílčích opravách invalidních vozíků, pomoc se startováním vozidel, ale třeba se postarají i o ztracené děti, než se podaří najít rodiče. Považuji to za přirozenou součást fungování strážníků a pochopitelné očekávání ze strany veřejnosti.

V červenci jste dosáhl důchodového věku. Chystáte se do penze?
Řekl bych to tak: Mám nárok. (smích) V současné době do důchodu neodcházím, nicméně této myšlence se pochopitelně nevyhýbám.
Ta práce sice přináší neustálý stres, pořád se něco řeší, nezastavíte se kolikrát ani na dovolené. Myslím si ale, že až jednou skončím, komunikace s lidmi mi bude chybět.

Ptát se, jestli vás ta práce i po letech baví asi nemá smysl.
(smích) To ne. Víte, mám ke svým kolegům obrovský respekt, neboť se denně pohybují v interakci s lidmi. A to nejen s těmi slušnými, ale i s těmi, kteří porušují zákon. A snaží se denně navozovat právní stav, i když je to někdy trochu sisyfovská práce. V létě je vedro, v zimě je zima. To je pravidlo, které každému říkáme při přijímacím řízení, aby s tím počítali.
O to víc si vážím těch, kteří dnes a denně nastupují venku a nikdy neví, co je na té směně potká, s kým se setkají. Tato různorodost je právě to, co mě na té práci baví.

Jak na tohle všechno načerpáte energii?
Procházka se psem, vnoučata… Ale taky se snažím dle možností těla hýbat, ať už v podobě výletů na kole, plavání, mám rád hory, turistiku a toho si užívám a čerpám energii.