Portrétoval Tomáše Baťu, Dagmar Havlovou, Taťánu Kuchařovou, špičkové vědce i umělce. Teď uznávaný fotograf Jadran Šetlík vystavuje v Galerii města Olomouce nejen soubor osobností z regionu, ale i množství portrétů dalších českých osobností. Ty jsou jedinečné nejen tím, koho zobrazují, ale i svým zpracováním. Šetlík je totiž pomocí speciální techniky přenáší na malířské plátno, čímž z “běžných” portrétů vytváří obrazy. “Portrét - to je dialog mezi mnou a tím člověkem,” říká a rozpovídal se i o tom, jak fotil Ivanku Trumpovou či kazašského prezidenta Nazarbajeva.

Výstava, kterou zítra otevíráte v Galerii města Olomouce, nese název Významné osobnosti Olomouckého kraje, ale je tu toho k vidění daleko více. Co všechno jste pro olomouckou výstavu vybral?
Původní myšlenka byla představit první část cyklu osobností Olomouckého kraje. Když mi byla nabídnuta možnost vystavit jej v této krásné galerii, přemýšlel jsem, čím cyklus doplnit, hotovo mám zatím jen deset portrétů a to by bylo málo. Věnoval jsem tedy olomouckým osobnostem, mezi nimiž je třeba arcibiskup Jan Graubner, bývalí rektorové či plastický chirurg Pomahač, jednu stěnu a zbytek doplnil dalšími portréty z cyklu Osobnosti naší vlasti - odkaz budoucím generacím. Je tu Tomáš Baťa, Ivanka Trumpová, Jan Pirk, první dáma Dagmar Havlová… Vzhledem k tomu, že se často zabývám i rodinným či dětským portrétem, věnoval jsem tomu další část výstavy. Dále je tu k vidění soubor Benátské reminiscence, taková moje hodně retrospektivní tvorba.

Vy jste se ale do galerie nakonec nevešel...
Ano. V sousední galerii Bohéma (v přízemí stejné budovy - pozn. redakce) mi paní Bronislava Paučková poskytla azyl. Tam vystavuji klasické černobílé akty, které jsem dělal před nějakými pětadvaceti lety hlavně pro kalendáře.

Jak dlouho už na zmíněném souboru portrétů pracujete?
Zabývám se tím už asi patnáct let. Mám samozřejmě řadu jiných projektů i v zahraničí, ale poslední dobou se hodně soustředím na Čechy, Moravu a Slovensko. Smyslem ale není jen vystavovat snímky u nás. Každé město má své partnerské město, velice často se portréty vystavují jako příjemná kulisa při různých jednáních zástupců těchto měst. Portréty jsou stále živé, pořád mají co říct. Jsou tu i starší portréty, někteří lidé na nich už bohužel nejsou mezi námi… Ale ty snímky se pořád vystavují.

Jak takový portrét od vás vzniká?
Nejprve se musíme s fotografovaným potkat, seznámím ho s filozofií projektu a praktickými věcmi, což je důležité zejména u dam (smích). Pak zvolíme místo. Někdy je to můj pražský ateliér, někdy volíme jiná prostředí. Třeba pana arcibiskupa jsem fotil v jeho prostorách. Pana rektora Jařaba jsem zase chtěl vyfotit na univerzitě, ale jeho místnůstka je tak malá, že jsem se tam s foťákem a lampou nevešel. Tak jsme vymysleli, že to uděláme u něj doma, což bylo nakonec příjemné, protože se ve svém prostředí cítil uvolněně…

Vlastního fotografování se pak účastní i moje paní, která je vizážistka a dohlíží na tuto stránku. Vznikne celá série fotografií, které vyvolám a potom s portrétovaným hledáme ten nosný snímek. Z toho potom udělám velkoformátovou fotografii a následuje její transfer na malířské plátno.

A to se dělá jak?
Fotografie je složená z emulze, v níž je obraz, a papírové podložky. Já většinu toho papíru odplavím a přenesu na plátno. Provádí se to ve vysoké teplotě ve vakuu. Emulze tak získá strukturu plátna. To potom vypnu na rám a pokrývám štětečkem ve třech vrstvách. Občas si do toho dovolím malinko sáhnout, udělat nějaký reliéfek… Podle pocitu. Pak najdu vhodný rám a je to hotovo.

Takže každý obraz je opravdu originál.
Přesně tak. I když dělám třeba dva kusy, každý je jiný. Udělat štětcem dva stejné tahy prostě nejde…