Tak pojďme být pro změnu trochu pozitivní. Naplno běží program Měníme Olomouc, co všechno se v Olomouci podařilo změnit?
Filozofie celé kampaně je postavená na tom, že Olomouc měníme všichni, kteří se do toho chtějí zapojit. Když to vezmete od vizí a koncepcí, tak do všech dlouhodobých strategických materiálů, kterých za toto období vzniklo neskutečné množství, se zapojily stovky Olomoučanů, ať už z akademické půdy nebo ze zájmových sdružení a organizací. Naplňuje se prvotní myšlenka, že na budoucnosti města se zkrátka podílí opravdu občané, nikoliv pouze politici nebo úředníci na magistrátu.

Zavedli jsme i takzvaný projekt Estetizace města: rozdělujeme ročně osm milionů korun do městských částí, kde se komise nebo občané sami baví o tom, co by se dalo zkrášlit a zpříjemnit přímo v okolí jejich domovů. Jsou to zase stovky projektů, kde se často odstraňují takové ty vředy na vzhledu města, které tady byly dlouhá desetiletí a jaksi se jim nikdo moc nevěnoval. 

Třetí část jsou pak samotné investice. Chceme, aby Olomoučané v rámci této kampaně viděli, co se děje v jednotlivých městských částech napříč městem. Proto je každý projekt dnes veřejně přístupný na webových stránkách města. To od nás mimochodem už začínají kopírovat i jiná města, jezdí se sem dívat starostové a primátoři a zajímá je způsob komunikace s občany, protože tak podrobnou databázi v mnoha městech nenajdete.

Poslední část projektu Měníme Olomouc je samozřejmě také ukázka toho, že to není pouze radnice, kdo investuje, ale že jsou tady také soukromí investoři, developeři, podnikatelé v nejrůznějších oborech, kteří vytvářejí pracovní místa. I díky nim se město opravdu proměňuje. Zájem z oblasti cestovního ruchu, zpětná vazba, kterou nám dávají návštěvníci a turisté, je vesměs pozitivní, i když jsme si vědomi věcí, které je ještě potřeba zlepšovat. 

Říkal jste, že se zapojily stovky lidí. Překvapil vás tak velký zájem?
Zas tak moc mě to nepřekvapilo, protože řada z nich jsou lidé, kteří se dané problematice a tématům věnují dlouhodobě. Když se jedná o něčem, co se dotýká přímo občanů, je ten zájem opravdu veliký. Mile mě ale překvapilo zapojení škol. Máme tu projekty jako Bezpečná cesta do školy nebo Vytuň si školu… Ukazuje se, že pedagogové i žáci mají zájem o to, co se ve městě děje. Je dobrá zpráva, že mladé generaci není lhostejné, v jakém městě žijí nebo v jakém městě by chtěli žít do budoucna.

Podařilo se ale rozběhnout řadu velkých akcí. Novou tramvajovou trať, mosty…
Abych nepřeháněl, ty projekty se tady chystaly už v minulých letech; byla to práce týmu úředníků, odborníků i předchozích politických vedení. Takové věci se někdy chystají i deset let. My jsme je dotahovali, nebo dotahujeme. A je logické, že projekty, které rozjíždíme my, bude dotahovat zase příští vedení města. Pokud je tedy nebude chtít hodit do šuplíku, což by byla škoda, protože jsou to miliony vynaložené na jejich přípravu.

Jsem rád, že se i přes problémy jako byl covid, nedostatek lidí a nedostatek materiálu, drží harmonogramy. Letos skončí další etapa protipovodňových opatření, tramvaje budou jezdit po nové trati… Je potřeba říct, že na začátku volebního období jsme dokončovali velkou rekonstrukci ulice 8. května.

Velké investice, které přesahovaly v součtu miliardu korun, se podařilo zkolaudovat a dotáhnout bez nějakých větších průšvihů. Je mi jasné, že to Olomoučanům komplikuje už několik let život hlavně v oblasti dopravy. Snažíme se to dělat co možná nejvíc vyváženě. A je pravda, že bychom mohli a měli dělat i více oprav, ale to už bychom město ucpali úplně…

Nestrašte…
Právě proto se snažíme, aby ty dopady byly co nejmenší a plánujeme ty akce postupně.

U předchozích voleb se hodně řešilo téma ekologie. Jsme o čtyři roky dál, je Olomouc zelenějším městem?
Ptal jste se, co se změnilo, a tady se to myslím změnilo hodně. Připojili jsme se k paktu starostů a primátorů za klima. Nejsme žádní ekologičtí fanatici, ale snažíme se hledat takové cesty, které skloubí zájmy přírody i občanů a současně budou reálné i ekonomicky.

Máme zpracovaný projekt na budování modrozelené infrastruktury ve městě: týká se to například zadržování vody, snižování ochlazování města… Kvůli covidu jsme bohužel žádný větší projekt ještě nerealizovali, ale jsou připravené.

Když už jsme byli u těch pohrom, máme za sebou čtyři nejhorší roky kůrovcové kalamity v městských lesích. Kůrovec nás připravil o stovky hektarů lesa, které musíme ze zákona obnovovat a měnit v nich druhovou skladbu. Týká se to hlavně lesů na Šternbersku; v Litovelském Pomoraví nás zase trápí jiné nemoci…

Ale ať to není jen o těch kalamitách (smích), každý si určitě všiml, jak výrazně vzrostla péče o veřejnou zeleň. Jsou vysázeny stovky tisíc sazenic letniček a cibulovin, vznikají nové aleje, máme připraveno hned několik koncepcí nových parků, které se začnou realizovat v letošním a příštím roce. To téma je pro nás velmi důležité. Víte, trochu to souvisí s tím, že jsem původní profesí lesník a mám k tomu blízko…

S ekologií asi trochu souvisí i změny v parkovací politice. Zejména v poslední době se o ní hodně mluví.
Víte, řekli, jsme, že chceme dělat reálnou politiku, nedávat žádné abstraktní sliby. Abychom mohli říct, jak to s parkováním v Olomouci má vypadat, museli jsme si udělat vlastní podrobnou analýzu. Z ní jednoznačně vyplynulo, že tam, kde jsme v minulosti – zejména na velkých sídlištích – zpracovali ve spolupráci s veřejností takzvané regulační plány, které říkají, jak má vypadat ulice, kolik parkovacích míst, kolik zeleně, jaká veřejná prostranství tam mají být, nikdy nebudeme schopni počtem parkovacích míst dohnat poptávku. Protože těch aut je zkrátka moc, než se jich na to sídliště vleze.

Dnes se staví parkovací místa pod novými domy, developeři jsou povinni je budovat i na povrchu. Ale stará sídliště žádné podzemní parkoviště mít nemohou, ty paneláky nepodkopete. Museli bychom budovat parkovací místa na úkor zeleně, a to taky nechceme.

Jediný způsob je dobudovat parkování tam, kde to lze – to máme zpracované. A současně zavést regulační politiku. Ta musí být zaměřena primárně na rezidenty, na trvale žijící občany města. Tak, aby znevýhodňovala ty, kteří tady nebydlí, nebo i na ty, kdo tu bydlí, ale nejsou tu trvalé hlášeni a město z nich nemá těch zhruba patnáct tisíc korun ročně, které dostává na občana z daní.

Neříkám, že to má být trest, ale je to jakýsi regulativ, aby lidé zaparkovali. A o tom je filosofie parkovací politiky.

S tím, předpokládám, souvisí i změna výše parkovného od května letošního roku.
Ano, všechny takto vybrané peníze jdou do nově zřízeného fondu mobility – to jsou samostatně vyčleněné prostředky, z nichž se bude financovat provoz parkovací politiky a zejména výstavba nových parkovacích míst. Bude to transparentní a lidé uvidí, že to, za co platí, končí v reálných projektech.

Takže celá ta stokoruna, kterou nově zaplatím za hodinu stání v pěší zóně, skončí v tomto fondu?
Jestli nám teď někdo začal nadávat za sto korun parkovného, byli to vesměs lidé, kteří přijíždějí z jiných koutů republiky a chtějí si zaparkovat co nejblíž centru, aby si sem zašli na kávu. Těžko se mi to vysvětlovalo lidem, co tu žijí a mají velmi problematické podmínky najít místo pro své vlastní parkování – kvůli návštěvníkům a turistům jsme diskriminovali vlastní občany. Pro spoustu z nich to znamenalo, že se vystěhovali z centra a byty nahradily komerční prostory – to není dobře. Snažíme se lidem vytvořit takové podmínky, aby se tu dalo žít, abychom nebyli jen turistickou atrakcí.

Stejně jako vašich předchůdců se vás chci zeptat na zimní stadion. Jak to s ním aktuálně vypadá?
Za toto volební období jsme stihli původní projektovou dokumentaci rekonstrukce zvané Ledová kostka předělat podle přísnějších ekologických norem. Zabralo téměř dva roky, než jsme získali stavební povolení. To je dnes platné, mohli bychom podle něj začít stavět.

Jenže?
Mezitím vznikla národní sportovní agentura, která výrazně navýšila investice do sportovní infrastruktury v České republice, jenom se stalo to, čeho jsme se obávali; že z toho původního záměru, kdy mělo být podpořeno pět nebo šest velkých multifunkčních hal, vznikl napříč republikou tak obrovský tlak, že státní rozpočet by to v žádném případě neunesl. I přes složitá jednání, které jsem vedl nejen jako primátor, ale i jako místopředseda svazu měst a obcí, bylo rozhodnuto, že dotace nebude nikoliv avizovaných pět set, ale pouze tři sta milionů. Do jisté míry tomu rozumím, byl covid, stát na tom opravdu ekonomicky není dobře. Nebylo prioritou stavět, ale zachránit fungování sportovních oddílů.

A další pohromou bylo zrušení finanční podpory ze strany Olomouckého kraje. Ten má sice ve své dlouhodobé koncepci podporu výstavby multifunkční haly v Olomouci, ovšem jak předchozí, tak i současné vedení se s námi na tomto projektu odmítlo podílet.

Můžete připomenout, kolik ta hala měla vlastně stát peněz?
Počítalo se zhruba 1,7 miliardy korun, s tím, že by byl financován ze tří zdrojů. Osm set milionů měl dát stát, přičemž ta částka by se skládala z půlmiliardové dotace a tří set milionů z regionálního operačního programu. Zhruba po tři sta až čtyřech stech milionech jsme měli dát my a kraj. Ve chvíli, kdy z toho kraj vycouval, byl už ten projekt z našeho pohledu nefinancovatelný. Navíc, jak víte, ve stavebnictví šly ceny prudce nahoru: dnes by to celé stálo o stovky milionů více.

Projekt jste ale úplně nepohřbili?
Ne, ale rozdělili jsme ho alespoň na dvě části. Máme nachystané koncesní řízení na malou halu: investor to postaví, my mu to budeme splácet, on to bude provozovat, za pětadvacet let je to naše. Jenže národní sportovní agentura zrušila výzvu, v rámci níž jsme se chtěli ucházet o devadesátimilionovou dotaci a bohužel po změně vlády žádná nová výzva na tento typ regionální sportovní infrastruktury dosud nebyla vyhlášena. Takže nám tady opět leží nachystaná zakázka, kterou nemáme jak realizovat.

Do toho ale přišel soukromý investor, že by halu postavil v podstatě sám na Velkomoravské. Jak se k tomuto projektu stavíte?
Určitě by to mohlo být řešení. Začali jsme jednat, hledáme způsob, jak naplnit pravidla veřejné podpory, abychom mohli ročně zhruba třiceti miliony podporovat provoz a investiční část této nové multifunkční haly. Součástí týmu jsou i hokejisté, zapojili jsme do toho kraj i univerzitu. Společně hledáme cestu, jak halu vybudovat. I při současné inflaci zatím investor říká, že je schopen to ekonomicky utáhnout.

Takže osud Plecharény je zpečetěn?
To je ve hvězdách. Alespoň jsme opravili, co bylo nejnutnější, zvládli jsme udělat střechu, kvůli které hrozilo, že stadion bude zavřen. Je udělaná tak, aby se případně k původnímu projektu mohl někdo vrátit. Udělali jsme nové osvětlení a šatny, teď nás čeká výměna mantinelů…

Co je ale zajímavé, sám hokejový klub nechtěl, abychom tu velkou investiční akci do nového stadionu spouštěli, neboť je to akce, která by trvala zhruba dvě sezóny a HCO nemá kde hrát! To je opravdu oříšek. Nechceme tady dělat nějakou partizánštinu, že jim zavřeme led a ten klub v podstatě skončí.

Ideálním řešením by tedy bylo postavit úplně novou halu a do té doby hrát v Plecharéně.
Přesně tak. To by bylo ideální. A po přesunu do nových prostor starý zimák prodat nebo ty parcely využít k něčemu jinému. Dnes je to brownfield s poměrně velkou ekologickou zátěží kvůli čpavku. Uvidíme, já jsem optimista.

Když se ještě jednou ohlédneme, bavili jsme se o tom, že spousta věcí se podařila. Je něco, co se naopak celou tu dobu nedaří?
Když si člověk prolistuje naše programové prohlášení, tak ano, spoustu věcí jsme samozřejmě nebyli schopni za čtyři roky zvládnout. Ale vyloženě nějaký zásadní průšvih, že bychom něco tlačili před sebou, to nemáme. Nestihlo se udělat všechno, na čem jsme začali pracovat, některé věci zůstanou další politické reprezentaci…

Největší brzdou jsou příjmy. Stále bojujeme s rozpočtovým určením daní: čtyři větší města dostávají na občana třikrát až čtyřikrát více peněz, než my. To je obrovská a dlouhotrvající nespravedlnost. Přitom víme, že bychom měli investovat do obnovy vodohospodářské infrastruktury, do silnic, do škol… Potřebovali bychom ročně několik stovek milionů korun navíc. Každý, kdo přijde po volbách, dostane kompletní inventuru, co je potřeba udělat, jen mu neumíme slíbit ty peníze…

Na druhou stranu je ale potřeba nebýt pesimističtí. Žijeme v jednom z nejkrásnějších měst nejen v Česku, ale i v Evropě. V bezpečném městě! My jsme často trochu zahleděni do drobných problémů: tu máme jednoho bezdomovce na lavičce a myslíme, že máme problémy. Ale když se podíváte do statistik z pohledu kriminality nebo narušování veřejného pořádku, vychází Olomouc extrémně dobře! Je to jako když máte čistě uklizený dům a pár smítek na podlaze, která jdou strašně vidět. Problémy tady zvládáme.

---

Musíte se naučit odfiltrovat se od věčných kverulantů, nadávek, od zažitého nadávání na politiky, že jsou všichni darmožrouti, co kradou…

Říká se, že politika člověka změní. Jak jste se změnil za ty čtyři roky vy?
Kromě toho, že mě výrazně přibylo šedin? (smích) Snažím se brát politiku jako standardní práci. Přes pětadvacet let se pohybuji v manažerských pozicích. Když děláte politiku s plným nasazením, zase se od toho tolik neliší. Musíte se naučit odfiltrovat se od věčných kverulantů, nadávek, od zažitého nadávání na politiky, že jsou všichni darmožrouti, co kradou…

Nemyslím, že bych se sám moc změnil; někdo říká, že mu narostla hroší kůže, že přestal ty věci tak brát... To si nemyslím, jsem životní optimista, snažím se na ty věci dívat s nadhledem a dělat laskavou a kultivovanou politiku. Mám svou představu, jak má vypadat politická kultura, nelíbí se mi, jak se dělá politika na celostátní úrovni, jak je často vyhrocená. Jsem objektivně kritický k vládě, ať v ní sedí kdokoliv, s každým se snažím domluvit. Podívejte se, jak jsme schopni se v Olomouci domluvit. Jak vypadají průběhy zasedání zastupitelstva, kde si lidé nenadávají, je to věcné. A politici z různých táborů jsou schopni najít dialog. Když to srovnám, co se děje jinde, když slýchám historky od svých kolegů, jak se vedou osobní útoky, sprosté… Je to jedna z oblastí, kde by Olomouc mohla být vzorem. I to, že za námi nejsou žádné skandály. Přirozeně máme i neshody, ale vždycky najdeme řešení. Vládu jedné strany tu vážně nechceme.

Zásadní změnu na sobě necítím, snad jen únavu po těch třech letech krizí. Pak mě občas ještě dorazí moje děti, ale na druhou stranu mě nabíjejí.

Vy jste za ty čtyři roky stihl počet svých dětí výrazně rozšířit…
(smích) No, začínal jsem s jednou dcerou a končím s pěti dětmi. Stihl jsem jednoho syna vyženit, dva syny zplodit a teď kvůli té nešťastné válce na Ukrajině přibyla do rodiny ještě jedna dívka. Je nás opravdu plný dům, někdy to ukočírovat bývá složité zejména pro manželku, protože práce primátora je sedm dnů v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Když hoří v centru města a já mám zrovna hlídku, tak zkrátka sednu do auta a jedu se podívat za hasiči. Minimálně abych věděl, jestli někdo z občanů něco nepotřebuje: zajistit nouzové ubytování, kluci jestli nepotřebují koupit bagety, protože jsou tam celou noc a nasazují krky… Takže občas se vrátím hodně pozdě a rodina z toho samozřejmě radost nemá, ale je to taková daň. Proto říkám, že pro mě politika není napořád. Chci obhájit mandát, abychom mohli pokračovat v tom, co jsme nastavili a dokázat, že směr, který jsme začali udávat, dává smysl. Ale osobně to vnímám, že se těším, až půjdu za ty čtyři roky do politického důchodu a budu to sledovat už jen jako řadový občan.