Cesta sem do ředitelské kanceláře ale byla asi poměrně dlouhá…
Musím přiznat, že když jsem do zoo nastoupil, byla ta práce pro mě dosti překvapením. Ale věděl jsem, že chci něco dokázat a že musí být jasné, že před ničím neuteču a že zvládnu, co se po mně chce. Že dokážu bez problémů manuálně pracovat, a to ještě bez nároku na mzdu... 

No, zalíbilo se mi tu. A když mi po roce a půl civilní služba skončila, bývalý pan ředitel mi nabídl, abych tu zůstal. Takže v polovině roku 1999 jsem nastoupil jako krmivář. 

To už konečně byl tvůj obor…
Ano, to se nabízelo. Výživa a krmení zvířat bylo vlastně hlavní náplní našeho studijního oboru, navíc zvládnutá technologie potravin. Ideální konstelace, abych se stal krmivářem  a sestavoval krmné dávky pro exotické druhy zvířat. Samozřejmě jsem ledacos musel dostudovat, ale byla to krásná práce. Současně s tím jsem začal i přepravovat zvířata.

Pro zoologickou zahradu?
Ano. Naučil jsem se, jak které zvíře transportovat, a strávil hodně času na cestách po Evropě. Měl jsem možnost se podívat, jak fungují nejrůznější zoo, a získal jsem tak hodně zkušeností. A musím zaklepat, ale za celou dobu, kdy jsem tuhle práci dělal, mi žádné zvíře na cestě neuhynulo.

Ani nikdo z personálu nebyl sežrán…
(smích) Ne, měli jsme opravdu vše dobře zajištěné.

Co všechno jste třeba převáželi?
Většinou drobnější druhy zvířat. Surikaty, mangusty… Ale vezl jsem i zebru do Anglie. Když jsme vyjeli z tunelu, s celou soupravou jsme museli přejet do protisměru, to bylo docela nezvyklé. Ale vezli jsme i lva z Irska. Po cestě jsme měli dva trajekty. V přístavu už o nás naštěstí věděli a pustili nás jako VIP. (smích) Co nejrychleji nás zkontrolovali a přesunuli na loď. Ale lva si samozřejmě prohlédli. Byla to velmi dobrá etapa života a hodně mě naučila.

Co bylo dál?
V roce 2004 jsem se posunul na pozici zoologického náměstka. Tam už jsem měl na starosti celý chov zvířat a fungování zoo úseku. A od 1. ledna 2008, když můj předchůdce odešel do důchodu, jsem byl pověřen řízením zoo.

Takže před pár dny jsi oslavil dvanáct let ve funkci. Jak vypadá běžný den ředitele zoo?
Můj pracovní den začíná v sedm hodin ráno…

Brr… Promiň, že ti zase skáču do řeči. Jen jsem si představil to vstávání a přejezd až z Brodku. Jsi docela ranní ptáče...
Jsem ranní ptáče! Pracovní doba začíná v sedm hodin, tak i ředitel chodí na sedm hodin, musím jít příkladem.

Pardon, prosím pokračuj…
Hned ráno proberu a vyřídím poštu, pak máme porady, konzultace, procházíme jednotlivé části zoo, řešíme, jak budeme postupovat. Mezitím přichází další partneři, stavební firmy, dodavatelé… Prostě schůzky. Odpoledne se zabývám kontrolou ekonomických parametrů a najednou je večer. (smích) Samozřejmě jsem i mimo pracovní dobu neustále na telefonu, kdyby se cokoliv stalo. To k mé práci prostě patří.

Tys říkal, že dřív to spíš než zvířata byly traktory. Jak je to teď?
(smích) Traktory mě zajímají dodnes, ale zvířata to vyhrála na plné čáře. Už jim rozumím mnohem víc. Že bych uměl opravit traktor, to v žádném případě.

Má ředitel zoo nějaká zvířata i doma?
Sice bydlíme v domku, ale momentálně žádná zvířata nemáme. Jako ředitel i hodně cestuji do jiných zahrad v Česku i zahraničí, tady trávím taky dost času… Stává se, že domů přijedu hodně pozdě. A to se úplně s chovem čehokoliv neslučuje. Měli jsme fenku. Když před dvěma lety uhynula, zvažovali jsme, zda nepořídit dalšího psa, ale nebyl bych schopen mu poskytnout, co by potřeboval, a to není fér. 

Tys mi úplně rozbil mou romantickou představu z filmů. Domácnost ředitele zoo, kde žije šimpanz, rys…
(smích) No, to je pěkný nesmysl. Neměl bych čas ani na rybičky. A se zvířaty jsem v zoo v kontaktu prakticky denně, takže mi to zase nějak zvlášť nechybí.

Takže chovatelství asi mezi tvé koníčky nepatří. Jaké teda jsou, jak trávíš volný čas?
Už na vysoké škole jsem se začal zajímat o subtropické rostliny. Pěstuji pomeranče, mandarinky. Mám doma i čajovníky, kávovníky, velkoplodé kiwi, fíkovníky… Na zahradě se opravdu odreaguji. Navíc kolem domu je vždycky dost práce. 

Taky docela rád sportuji. Dřív jsem závodně hrával stolní tenis, ale to už je dávná historie. Rád lyžuji. A už asi jedenáctým rokem dělám aktivně geocaching.

Ale! Já věděl, že se dozvím něco, co bych nečekal! 
Dost jsem tomu propadl. Člověka tahle záliba přivede na opravdu zajímavá místa. Není to, že se jde jen tak někam na procházku, ale vždycky to má cíl. To je důležité. Jít za něčím. Ke každému místu, kde se keška nachází, se něco pojí. Dostávám se tak na opravdu zajímavá místa, kam bych se jinak nepodíval.

Tady je asi potřeba opět vysvětlení, protože ne všichni budou vědět, o čem je řeč. Geocaching je celosvětově populární hra, která se rozvinula s příchodem prvních kapesních GPS přijímačů. Na zajímavém místě je před náhodnými zraky ukryta geocash, česky prostě keška. V praxi většinou malá krabička, schovaná třeba v dutině stromu, magnetkem přichycená pod lavičkou… Její souřadnice zjistíte na speciálním serveru, skutečně ji najít ale bývá dosti obtížné a právě to, spolu s poznáváním míst, kam byste se obvykle nedostali, je tím důvodem, proč hra aktivní lidi tolik baví. Když kešku najdete, takzvaně “ulovíte”, uvnitř se zapíšete do deníčku a svůj nález současně potvrdíte ve svém online účtu. Kešku potom vrátíte zpět na místo a zamaskujete. Pravidlem bývá také to, aby vás při “lovu” nikdo cizí neviděl.

Až tak nadšeně, že třeba za geocachingem vyjedeš i do zahraničí?
Když jedeme na dovolenou, je to částečně podřízeno i geocachingu a zastavíme se v různých zajímavých lokalitách. Jeli jsme třeba do Albánie a zastavovali po cestě a sbírali  zajímavé kešky a doplnili statistiku. A občas se něco podaří “ulovit” i na služební cestě. Mám teď na kontě asi čtyřicet zemí.

Propadla tomu celá rodina?
No… (smích) Manželka z toho vždycky úplně nadšená není, ale děti to se mnou bavilo, ale samozřejmě do určitého věku. Když byly menší, chodily se mnou často, čím jsou starší, tím ten zájem upadá. Ale co sleduji další kolegy, je to docela normální. 

Jak máš staré děti?
Starší syn Vojta má devatenáct, mladší bude mít dvanáct. 

A půjdou v tátových stopách?
Starší určitě ne. Ten se vrhnul na techniku a studuje elektro na ČVUT. Ten mladší se teprve rozkoukává. Momentálně je v prvním ročníku na nižším gymnáziu a uvidíme, kam se budou jeho cesty ubírat.

Vraťme se do zoo. Když se ohlédneš za těmi dvanácti roky, co obýváš tuhle kancelář, co považuješ za největší úspěchy?
Můj první velký projekt v ředitelské funkci byl nový vstup. Od začátku jsem do něj chtěl začlenit i nějaká zvířata a celé to provést tak, aby to působilo přírodním dojmem. Návštěvníky vítají lemuři kata, vypadá to pěkně, myslím, že se to povedlo.
Další záležitost, která mne velmi těší, je pavilon pro levharty mandžuské. Je to jeden z nejohroženějších druhů zvířat na světě. A my jsme tu pro ně vytvořili ideální podmínky. Navíc se nám je daří úspěšně rozmnožovat.
Pro návštěvníky je atraktivní i projekt safari. Vláčkem tak projedou zoo po úplně jiné trase, než jakou znají. Navíc jsou v přímém kontaktu se zvířaty. Těší mě, že se podařilo zprovoznit už dvě části: Afriku a Euroasii, letos trasu rozšíříme i o vlčí safari.

Co tě naopak trápí?
Nejen mě, ale celou zoo trápí její dostupnost. Parkování je tady nesmírně složité. Všechny zoologické zahrady dnes mají velký potenciál na rozvoj. My jsme ale blokováni špatnou dostupností. Když je hezky, parkoviště se rychle zaplní a další návštěvníci se sem nemohou dostat, ani kdyby chtěli. Zahrada by přitom mnohem větší návštěvnost zvládla. Je to samozřejmě určitá daň za to, v jak krásném prostředí se nacházíme. Přesto to ale určitě má řešení. Za těch dvanáct let se mi to ale zatím vyřešit nepodařilo. Bylo mnoho pokusů, ale žádný zatím, bohužel, nevyšel.

Ty to prezentuješ tak, jako by to byl úkol ředitele. Tohle je ale spíše problém, který by mělo vyřešit město…
Je to především náš problém, nechci ho někam přehazovat. Ale je to problém, se kterým bych od města potřeboval pomoci.

Nedávno udeřila na zoo velká pohroma. Vichřice zdevastovala smrky, mnohá místa jsou najednou úplně holá. Překvapilo tě, jaká obrovská vlna solidarity se okamžitě vzedmula?
Překvapilo mě to moc! Stalo se to na začátku března. Odcházeli jsme v pátek z práce s pocitem, jak jsme krásně nachystaní na začátek jarní sezony. V pondělí jsme přišli, a když jsem viděl tu spoušť… No bylo mi hrozně smutno. Okamžitě jsme ale začali řešit, jak a kdy to dáme dohromady. A musím říct, že během chvilky, kdy tahle zpráva proběhla éterem, nás začali kontaktovat zájemci o pomoc. Nabízeli nejen peníze, ale i své síly. To nás utvrdilo v tom, že to zvládneme. Sice bude trvat trochu déle, než vše dáme do původního stavu, ale co se týče škod, povedlo se nám je i díky obrovské pomoci dobrovolníků, města, soukromých firem odstranit docela rychle.

Je to sice trochu kruté, ale byla ta kalamita i k něčemu dobrá?
Určitě. Na všem špatném je něco dobrého. Podařilo se nám trochu rozšířit komunikace na některých místech, vybudovat nové odpočinkové zóny. Taky se nám podařilo postavit nové opěrné zídky, které už byly dlouho potřebné, vzhledem k situaci po vichřici to ale byla nutnost, protože svahy už nezpevňovaly stromy. Tady to bylo ku prospěchu.

Po vichřici taky několik zvířat uprchlo, otevřela se jim cesta ven. Tys vzal uspávací pušku a šel je chytat…
Podílelo se nás na tom více, ale bylo to potřeba udělat. Utekli nám tři kozorožci. Věděli jsme, že nehrozí nebezpečí ani zvířatům, ani lidem, ale museli jsme je dostat zpátky. Část týmu proto prováděla monitoring, občas nám lidé zavolali, že je někde viděli. Potřebovali jsme je udržet na jednom místě, převezli jsme tam tedy koryta a začali je krmit. Chtěli jsme je u koryta uspat. Zvířata ze zoo jsou sice zvyklá na člověka, takže jsme se k nim mohli dostat. Občas ale vakcinujeme zvířata, nebo se dělají korekce kopyt, prostě je čas od času potřeba zvíře uspat. Jakmile jsme se proto přiblížili s uspávací puškou, kozorožci okamžitě věděli, která bije, a utekli. Museli jsme na ně jít sofistikovaněji. Jeden z našich ošetřovatelů si tedy na místě vytvořil skrýš a postupně se mu podařilo všechny kozorožce uspat. Ale trvalo to. 

Asi nejslavnějším útěkem z olomoucké zoo zůstane legendární anabáze dvou makaků. Je to věc, které se nedá vždycky úplně zabránit?
Makaci byli asi nejdramatičtější. Utekl nám taky rys, ale naštěstí byl nedaleko a hned v noci se nám ho podařilo uspat. Když se otevírá nová expozice, občas nevychytáte úplně všechna slabá místa. Takhle jsme například po zoo naháněli nosály. Nebo někdo zapomene dovřít dvířka a pak po zahradě v zimě honíte malé opičky. Naštěstí se vždycky jedná o neškodná zvířata. Ta větší a nebezpečná jsou samozřejmě zabezpečená úplně jiným způsobem. Nejsem pověrčivý, ale klepu a věřím, že nic takového se nám nestane.

Hroch běhající po zahradě…
Tygři, jaguáři… Pavilony máme zajištěny nejen tak, aby se zvířata nedostala ven, ale i proti tomu, aby se někdo cizí dostal dovnitř.

V souvislosti se vzrůstající popularitou ekologických témat se objevují i řekněme radikálnější názory. A jsou aktivisté, kteří bojují nejen proti cirkusům, ale i proti zoologickým zahradám. Je mi jasné, že stojíš na opačné straně, ale zajímalo by mě, jak se na to díváš?
České a slovenské zoologické zahrady jsou ve světě považovány za jedny z těch kvalitních, které to dělají opravdu dobře, umíme chovat zvířata, snažíme se pro ně dělat velké, přírodní expozice… Řada zvířat, nebýt zoologických zahrad, by v přírodě dávno vyhynula. Tahle funkce je nezastupitelná. Zoologické zahrady je ale nejen chovají, zvlášť v poslední době se stále více zapojují do záchranných programů. Výsledkem je postupné vypouštění zvířat zpátky do volné přírody. 

Navíc existují i mezinárodní projekty přímo v místech, kterých se daný projekt týká, a ochranáři působí na místní obyvatelstvo. Třeba my jsme zapojeni do jednoho programu na Sumatře, kde lidem a dětem ve školách vysvětlujeme, že není správné nosit zvířata z pralesa a dělat z nich domácí mazlíčky, a že by měli svou přírodu chránit a opatrovat.

Kde vidíš olomouckou zoo za deset let?
Jako perspektivní a zajímavý areál plný návštěvníků a zvířat s vyřešenou dopravní dostupností.

Tak to je úplně politická odpověď. Určitě máš trochu konkrétnější představu...
(smích) Většina návštěvníků přichází kvůli zvířatům, ale chceme se více věnovat edukaci, proto jsme vybudovali i geologickou stezku, děláme vzdělávací akce pro školy. A když už jsme přišli o ten smrkový les, sázíme jiné druhy stromů a vzniká nám tu les smíšený, biodiverzitnější, který poskytuje život více druhům zvířat a především hmyzu. A tuhle botanickou část bychom rádi rozvinuli. Abychom byli místem, kde si lidé odpočinou, občerství se a načerpají zde i nové informace. Kdekoliv jinde je ruch, shon a stres. My chceme, aby to tu působilo rodinně a klidně...