V roce 1579 byl zvolen olomouckým biskupem Stanislav II. Pavlovský. Do svých služeb najal jednoho z nejuváděnějších autorů pobělohorské doby, Jacoba Handla Galla, který v letech 1580–1585 zastával na zdejším biskupském dvoře funkci kapelníka. Při příležitosti uvedení Pavlovského do funkce napsal Handl oslavné moteto Undique flammatis, jež se zároveň stalo prvním známým Handlovým tiskem. Z něj pak začátek hudebního motivu rozpracoval i do stejnojmenné sedmihlasé mše Missa Super Undique flammatis, která se zároveň stala i kostrou koncertu.

Program koncipovaný jako mešní bohoslužba nabídl kromě zmíněných kusů výběr z hudebních děl méně známých autorů, kterými jsou Nicolaus Zangius a Giacommo Finetti. Nechyběly také gregoriánské zpěvy. Komorní uskupení hudebníků a zpěváků vedl Vladimír Maňas, jenž propojil vokální komorní soubor Ensemble Versus s ansámblem renesančních dechových nástrojů a continua Capellou Ornamentatou (umělecký vedoucí Richard Šeda). Soubor disponuje méně známými dechovými nástroji, jakými jsou cink, barokní pozoun, dulcian atd. Různá kombinace hlasů a nástrojů vychází z původní praxe vzájemné zastupitelnosti v provedení jednotlivých partů, kdy dechové nástroje hrají z partů dílčích zpěváků (colla parte). Instrumentalistům se dařilo maximálně akceptovat dynamické plochy vokálních melodií a skvěle reagovali na sebemenší změnu. Sólově se předvedli hned v instrumentální Zangiově intrádě Exultate iusti, kde vynikl měkký, kulatý zvuk barokních pozounů a cinků a vytvořil atmosféru slavnostní fanfáry.

Hudební produkce stála na sborových a ansáblových zpěvech. Polyfonní melodické předivo sbor dokázal velmi zodpovědně uchopit a i přesto, že se zpočátku na několika místech objevila určitá nejistota nástupu hlasů, si dokázal poradit s obtížností zpěvů a rovnocenností všech partů. Reperkuse hlasů byly jasně čitelné a srozumitelnost textu pouze na několika málo místech překryly dechové nástroje (především pak v koncertantních částech). Propracovanost a dynamické formování jednotlivých frází měly za následek hudební plasticitu celku a podtrhovaly význam různých hudebních myšlenek. Lehké to neměli zpěváci ani v oblasti rytmu. Náhlé přechody ze sudých taktů do lichých (a naopak), hojnost hemiol a přenášení rytmických akcentů však dokázali zvládnout s nadhledem a přesvědčivostí. Jedinou vadou na kráse byly pouze zanikající alty, což je bohužel úděl nižších hlasových oborů. Prostor dostali také sólisté. Sólově se představily převážně sopranistky Marie Rosová a Ivana Píchová. Marie Rosová zazářila především v oslavné Finettiho skladbě Ecce tu pulchra věnované Panně Marii v doprovodu koncertantních houslí a theorby, kde vynikl její zvonivý sopránový hlas. Působivá byla také intermezza, v nichž zaznívaly chorálové zpěvy v podání mužské části sboru. Jako zpěvák (cantor) se předvedl také samotný vedoucí, Vladimír Maňas. V chorálové intimní modlitbě Ave Maria dokázal s lehkostí prozpívat dlouhá melismata a připravil tak půdu pro gradující slavnostní závěr.

Soubor využil také zvukových možností chrámového prostoru, který je akusticky velice přívětivý pro komorní uskupení, a poslední část Handlova ordinária (Agnus) provedl dvojsborově, kdy proti sobě stály dvě rovnocenné skupiny zpěváků a instrumentalistů a vytvářely vzájemná echa a dialogy. Možná je škoda, že skupiny nebyly umístěny na větší vzdálenost (jedna skupina do zadní části kostela), protože by to mnohem více umocnilo zvukový efekt.