Od letošního Velké pátku do Pondělí velikonočního (6. – 9. dubna) se konal pod patronací Literárního klubu Olomouc, o.s., zájezd Olomoučanů do Horní Lužice ve Spolkové republice Německo.

Magnetem pro účastníky nebyla pouze příležitost seznámit se s osudy nejméně početného slovanského národa, žijícího na bilingvním principu v oblasti Budyšína na sever od naší republiky, ale zhlédnout i impozantní velikonoční jízdy na koních, jimiž Lužičtí Srbové již více než 500 let vzdávají hold své katolické víře i národnímu cítění. Vzdělávacího zájezdu se pod průvodcovskou taktovkou paní Heleny Kopecké a MUDr. Elišky Slavíčkové, známých olomouckých osobností z oblasti turistiky i cykloturistiky, zúčastnily čtyři desítky velmi zainteresovaných nadšenců, z nichž se mnozí minulostí našich severních slovanských sousedů již dříve podrobně zabývali. Odborným garantem putování Olomoučanů po Lužici byl PhDr. František Vydra z Chrastavy u Liberce, jemuž se Lužičtí Srbové stali celoživotní láskou i badatelským tématem.

Na území Horní Lužice prožili Olomoučané dva vzácné dny. Na Bílou sobotu byly předmětem jejich zájmu unikátní pamětihodnosti, jež se v domovině Lužických Srbů vážou na pobělohorskou emigraci Českých bratří. Olomoučané jim vzdali čest především na hřbitově v Ochranově, v jednom z největších měst dávné emigrace, které je i dnes vnímáno jako nejvýznamnější centrum Jednoty bratrské, především Moravských bratří, kteří jako misionáři poznali celý svět. Turisticky atraktivní zastávkou se také stala obec Oybin, v níž se nachází do skály vestavěný evangelický kostel Bergkirche. Na téže skále se dnes vypíná romanticky vnímaná zřícenina gotického hradu, jehož jméno je shodné s názvem obce. Nejvíce impulsů ke srovnávání naší reality s blízkým zahraničím poskytla všem Žitava, město spořádané, čisté, fungující a schopné účinně se bránit devastaci a sociálnímu extremismu. Zřejmé bylo, že nešlo jen velikonoční vybočení z normálu. Vrcholným uměleckým zážitkem pak bylo zhlédnutí slavného Žitavského plátna, kterým se o Velikonocích zakrývá oltář. Plátno je 8,20 m vysoké, 6,80 široké a obsahuje 90 scén ze Starého a nového zákona. Jde o světový unikát.

Vrcholným zážitkem pobytu v Lužici byly také lužickosrbské jízdy konané na Boží hod velikonoční. Probíhají na mnoha místech Horní Lužice a jsou spjaty s životem Lužických Srbů a s místy a objekty velké věroučné tradice, tj. významnými chrámy a kláštery. Průvody „jezdců“ v černých kabátech a v cylindrech směřují z každé farnosti do cílového „svatého“ místa a zpět. Zásadou je, že se jízdní formace nesmějí potkat. Jezdci jedou po dvou, koně jsou téměř vždy stejné rasy a stejného typu. Zastoupené jsou nejen dostihové rasy, ale i koně „pivovarští“, kočárové typy i rasy užitné, vždy dokonale vystrojené a ozdobené. Záslužnost jezdců je vyznačena věnečky. Zelenými se honosí jezdci, kteří jedou poprvé, stříbrnými a zlatými jezdci zasloužilí. Sledovat velikonoční průvody naplňuje diváky pocitem skutečně velkolepým.

Srdcem všeho „lužického“ dění je historicky cenný Budyšín s „Lužickosrbským domem“ jako centrem slovanské kultury a poutní místa v kraji vůkol. Ten má rozlohu srovnatelnou s naším okresem a rozlišuje se snadno podle dvojjazyčných německo-srbských nápisů a pojmenování. Město ležící na Sprévě se může pochlubit starou architekturou, množstvím kostelů, měšťanských domů, výstavné radnicí. Bohatou věží, budyšínským hradem Ortenburg, simultánním chrámem sv. Petra, dvěma divadly i svou výstavností patří Budyšín k sídlům, jež si zaslouží pozornosti.

S osudy Lužických Srbů je spojeno několik českých postav. K populárním ve smyslu jánošíkovské tradice patří loupežník Jan Karásek. Váže se k němu stále živé a uznalé konstatování, že bohatým bral a chudým dával.
Poučné a příkladné je mnohé; vzorný pořádek, absence zchátralosti, výjimečnost u nás rozšířeného sprejerství, respekt k hodnotám... Cestou po Lužici jsme se nesetkali s tržnicemi asijské provenience, s pouťovými stánky, ba ani atrakcemi...
Jako by Lužici učarovala serioznost.