Takže jsi ty sny musela poupravit...
Jsem klasický blíženec. Umím od každého trochu, ale nic vlastně pořádně. Navíc jsem byla hrozně hyperaktivní dítě. A moje maminka vždycky říkala, že až přijdu do puberty, asi mě bude muset zabít. Jenže já se v těch dvanácti zklidnila. A klíčovým okamžikem v mém životě potom bylo, když se mé starší sestře narodily děti. To mi bylo čtrnáct, stala jsem se tetou a těmi kluky jsem začala žít. První se narodil v roce 1989 a tehdy se pořád něco shánělo. Takže sestra neustále stála ve frontě: na kuchyně, na boty… A já hlídala. Dokonce jsem je tahala do školy! “Pane profesore, ale sestra je opravdu nemá kam dát…” (smích) A devítiměsíční Pavlík s námi seděl v ekonomice. Pamatuješ si ve škole služby?

Jasně, u vchodu byla lavice a tam seděla služba a zapisovala, kdo přichází a odchází. Nikdy mi to nedovolili dělat.
Tak vidíš, to já je mívala snad nejčastěji ze všech. A skoro vždycky tam se mnou byly ty děti. A ségra někde stála frontu. Tam jsem si poprvé uvědomila, jak je pro mě důležité mateřství. Hrozně jsem sestře záviděla a přišlo mi strašně nespravedlivý, že ty děti musím vracet. Takže můj největší sen byl stát se mámou.

To se ti splnilo poměrně brzy…
Ano, vdala jsem se hned v osmnácti. S mým prvním mužem máme dvě dcery, z nichž ta mladší je dnes už sama maminkou, takže jsem v nové roli babičky. Ten první vztah byl krásný, ale byli jsme oba hodně mladí, vlastně jsem ani nečekala, že to vydrží. A nevydrželo.

Co bylo dál?
Vyhrála jsem konkurz na manažerku v oblastním sdružení ODS a to vlastně dělám dodneška, akorát mám již na starost celý kraj. S druhým manželem, Martinem Novotným, jsem se seznámila právě tady, v sídle ODS v Olomouci. Když jsme spolu začali chodit, dělal asistenta poslance. Později se stal náměstkem primátora, pak primátorem… Bylo to hodně těžké období. On byl ve vrcholné politice, já jsem se začala ve velkém věnovat charitativním projektům… Možná, kdybychom dělali něco jiného, dopadlo by to jinak. Ale takhle se naše cesty od sebe začaly vzdalovat, až se po čase rozdělily úplně.

Když už jsi to takhle nakousla… Tvůj třetí osudový muž je novinář Zdenek Zukal...
Zdenečka jsem poznala na tiskovkách ODS, pak začal točit naše charitativní akce. Je u nich od samého počátku, stejně jako olomouc.cz. Začali jsme se kamarádit, chodili jsme na pivko… On je velice citlivý člověk a jako první poznal, že mám problémy. Stal se takovým mým důvěrníkem v době kolem rozvodu. Hodně dlouho jsme se opravdu jenom kamarádili. Pak jsme jednou vzali děti a jeli společně na hory a od té doby jsme spolu. Rozhodně jsem neplánovala, že budu mít o dvacet let staršího partnera, ale zatím si to nemůžu vynachválit.

---

Nikdy jsem nešla nikam prosit o peníze. V naprosté většině případů to bylo tak, že mi někdo zavolal, že o mně slyšel: “Máte naši důvěru, my vám chceme pomáhat taky…”

Kdy se stalo, že jsi začala pomáhat jiným?
V rámci své práce jsem dělala program pro návštěvu Petra Nečase, který byl tehdy stínovým ministrem práce a sociálních věcí. Trvala jsem na tom, že musí navštívit organizace, pro které připravuje zákony. Sesypali se tam na něho se spoustou starostí. A on mi řekl, ať je řeším. Takže jsem v rámci své práce půl roku řešila různé problémy lidí s handicapem. A brzy jsem zjistila, že ty problémy zase nejsou tak velké, že jsou hlavně osamocení a je jim smutno…

Takže z toho vzniklo Dobré místo pro život?
V podstatě ano. Mezi vozíčkáři jsem získala spoustu přátel a vždy, když měli problém, volali mi. A já jsem si říkala, že by měli mít i někoho jiného. Tak se jednou v noci zrodila myšlenka Handicap Rally. Rodinám se zdravými dětmi jsme dali do týmu někoho z našich handicapovaných kamarádů. Proběhlo deset ročníků a pro Dobré místo měla tahle akce asi největší význam, alespoň co se týče spojování. Propojilo se hrozně moc lidí, partnerů, sponzorů. Ti lidé se opravdu spřátelili, navštěvují se, chodí spolu na večeře… Že se nám povedlo něco skvělého, jsem si uvědomila hned druhý den asi po druhém ročníku Handicap Rally. Seděla jsem na nějaké úplně jiné akci a potkala jsem kamaráda na vozíčku, kterého tam vzala rodina, s níž se o den dřív seznámil… To byl hřejivý pocit.

Vzpomeneš si, jaké to bylo, když jsi Dobré místo rozjížděla a vlastně tě ještě nikdo moc neznal?
První akce, kterou jsme dělali, bylo dětské představení Michala Nesvadby, výtěžek tehdy šel na Jitro. Tam mi pomáhala Bronička Paučková, se kterou vlastně spolupracujeme dodnes. Brzy jsem pochopila, že musíme dělat akce, které budou na konkrétní účel, ne jako příspěvek do rozpočtu nějaké organizace. Ale já vlastně nikdy nešla nikam prosit o peníze. V naprosté většině případů to bylo tak, že mi někdo zavolal, že o mně slyšel: "Máte naši důvěru, my vám chceme pomáhat taky…" Nikdy jsem nešla ani za žádnou organizací, že bych se o ně chtěla starat. Vždycky ony oslovily mě. Nikdy to nebylo opačně. I se sponzory. A dodneška to tak funguje. Mám třeba úplně čerstvý případ...

Vyprávěj...
Volala mi paní, která pracuje v lékárně, že dojíždí do rodiny, kde je handicapované dítě. Vozí tam zdravotní pomůcky. Ta maminka se jí po čase svěřila, že je úplně na dně, že je s tím dítětem sama. A tak se nějak přes společné známé ta paní z lékárny dostala ke mně. Já v takových případech vždycky říkám, že si to ukládám. V tu chvíli nevím, jak pomoci. Ale vím, že brzy někdo zavolá a něco mi nabídne. A během dvou dnů skutečně volal Tomáš Zapletal, který má ta Lamborghini a Ferrari (firma SportDrive.cz, pozn. redakce) a říkal: "Věruš, já v Šantovce předvádím vozy, oni mi za to platí a já ty peníze nechci, chci se poradit, jestli bys nevěděla…" No jako na zavolanou! A takhle se to děje celou dobu.

Co všechno Dobré místo dělá?
Tak jak jsem v noci přišla na Handicap Rally, stejně jsem přišla v noci i na Den lidí bez domova, Koloběžkiádu, že budeme vyrábět misky, pořádat ples… Postupně těch projektů bylo tolik, že jsem byla strašně přetížená a tomu mému úžasnému týmu jsem říkala, že potřebuju odlehčit, že sedím v rychlíku a vlastně už ani nevím, kterou akci pořádám, navíc musím i pracovat, což bylo taky hrozně náročné. Bylo toho na mě prostě moc. Kolegové se ale báli, nechtěli si ty moje akce přebrat. A pak jsem onemocněla a nic jiného jim nezbylo. Rozebrali si projekty, každý dělá něco. A moje úloha je, v uvozovkách, jenom držet dohromady tým, abychom to pořád dělali s pokorou, aby ty akce byly propojené. A pořád mi volají lidi, kteří chtějí pomáhat a neví jak. Nebo že tu pomoc potřebují.

Ty už jsi tu nemoc zmínila. My jsme to všichni vnímali jako strašnou nespravedlnost, aby se něco takového stalo člověku, který v podstatě zasvětil život tomu, že pomáhá jiným…
Nevnímala jsem to jako křivdu. Myslím si, že jsem si to způsobila sama tím, že jsem sice věděla, že jsem přetížená, ale neuměla jsem zvolnit. Neudělej ples! Neotevři stánek! Prostě jsem z toho rychlíku nedokázala vystoupit. A zároveň jsem to brala i jako vzkaz pro ostatní: to, že i já jsem nemocná, dokazuje, že se to může týkat každého.
Hodně mi pomohl můj tým. To, jak se v té době chovali. Vozili mi jídlo, navštěvovali mě. Rozebrali si akce a uspořádali je, i když jsem já nemohla. Zpětně je to zkušenost k nezaplacení, ukázaly se charaktery lidí. A devadesát osm procent mě překvapilo svou pozitivitou, solidaritou…
Když jsem končila s chemoterapiemi, vlastně až tehdy jsem tu nemoc veřejně přiznala a napsala o tom na facebook. Asi tři dny potom byl Den lidí bez domova, bylo tam asi nejvíc lidí za celou dobu existence té akce, za půl hodiny vyprodané polévky a všichni mi posílali fotky, jak je to skvělé a jak na mě myslí. Ta solidarita mě hodně dojala a zároveň mi dodala velikou sílu.
Víš, ta nemoc je genetická záležitost. Věděla jsem, že to přijde, ale nečekala jsem to tak brzy. Když Angelina Jolie udělala to, co udělala, považovala jsem ji za blázna. (Angelina Jolie si jako prevenci rakoviny nechala provést oboustrannou mastektomii. - pozn. redakce)  Ani dnes nevím, jestli bych byla tak statečná, že bych to předem… Asi spíš ne. Ale dnes, zpětně, ji považuji za neskutečně statečnou.

Ty jsi taky statečná. A jak jsi mi říkala před rozhovorem, zprávy jsou dobré. Navíc ses před pár dny znovu vdala. Ten život nakonec nabral zase krásný směr…
Když jsme se Zdenečkem spolu začali žít, slíbila jsem mu, že když to vydržíme deset let, že si ho vezmu. Takže mi letos v lednu říkal: "Víš, co je letos?" A já, že nevím. "Deset let!" Já jsem ještě vůbec neměla vlasy, takhle se přece nemůžu vdávat! Ale on na tom trval, že tohle datum - 9. 9. 2019 - je jedinečné. A slíbil mi do září mikádo. (smích) No, mikádo to úplně není, ale už se to dalo. A nakonec jsem strašně ráda. Myslím, že když k sobě lidi patří, tak se mají vzít. I když jsem vdaná potřetí a pyšná na to nejsem. Ale vždycky jsem byla ten otloukánek, co si myslel, že se nikdy nevdá, že jsem tak ošklivé káče, že mě nikdo nebude chtít. Byla jsem v tom vychovávaná. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se naučila se na sebe dívat očima druhých lidí. Tak se musím vnímat. A to mi pomohlo.

Co chystá Dobré místo za nové projekty?
Já se děsím každého nového projektu. Je jich už tolik! Šestnáct, myslím, že šestnáct. Mám hroznou radost, že k nám do týmu přibyli Rozehnalovi (fotbalista David Rozehnal, pozn. redakce), že David se svou ženou Peťkou se úžasně ujali Dobrogolfu, mám z toho vážně radost. Každému z mého týmu jsem rok s tou "jeho" akcí pomáhala a teď nastává okamžik, kdy oni do toho vnesou něco svého. Ukazuje se, že když to tam nedají, projekt nehoří. A on musí hořet! Jsem si vědoma toho, že hodně lidí chodilo na ty akce kvůli mně, že ze mě něco vyzařovalo. Ale jsem přesvědčená o každém z lidí v mém týmu, že jsou neskutečně pokorní a pracovití a že si zaslouží, aby se jim ta energie vrátila také. Jen ještě neumí tak zářit a nemají vybudované ty vazby. Ale to přijde. Těším se, jak každý z nich ty projekty uchopí, na otisk jejich duše.

Dá se tedy říct, že Dobré místo je takové tvoje dítě, které se teď učí samostatnosti?
(smích) Dalo by se to tak říct. Už má deset. Už by mohlo.