Jak se o tobě pacienti dozví?
Hodně googlují. Ale taky mě hodně lidí zná a když mají v blízkosti někoho nemocného, řeknou mu, ať zajdou za mnou. Takže známí známých… A nebo přijde někdo, koho naopak hodně dobře znám já. Což není týden, abych tu někoho nepoznala.

O kolik lidí se takto staráš?
Od ledna mě oslovilo asi šedesát pacientů. Ale každý tu péči má jinak. Stává se, že pacienti, kteří mají denně ozařování, na mě ťuknou a jenom mě pozdraví. Už to je pro něj důležité, že tu mají někoho známého, kdo je tady pro ně. Potom se tolik nebojí.
Ale jsou pacienti, se kterými vyřešíme něco akutního a pak už mě nepotřebují. Snažím se, abych měla tak čtyři schůzky za den. Víc bych už psychicky nezvládla zase já.

Ty dokážeš lidi nadchnout a zapojovat. Děje se to i tady?
No jasně. Protože i to je pro pacienty důležité, že se pro něco nadchnou. Jedna pacientka tu třeba bude mít kurzy malování. Nebo jiná pacientka je bývalá učitelka jazyků a nabídla mi, že mě příští rok naučí na státnice a je z toho nadšená. Sestřičky mi říkaly: „Ta paní, co tu byla tak smutná, po dvou schůzkách s tebou přiběhla, měla růžové triko a skripta v ruce a těší se, že tě bude doučovat.“ (smích) I tak se to dá.

Patnáct let se snažím dělat Olomouc dobrým místem pro život, tak teď to předávám fakultní nemocnici. Propojuji lidi, jsem tu pro ně.

A je to asi hodně průkopnické. Pokud vím, jsi snad první ambasadorka v republice…
Ano. To jsem.

Jak se to vlastně celé zrodilo?
Vymyslela to paní primářka, která řešila, že je potřeba pacientům poskytnou i jinou podporu, než jen tu zdravotnickou. A na nějaké poradě zaznělo, že by bylo ideální, kdyby člověk, který bude mít sociální cítění, ale zároveň to bude i schopný manažer...

Manažer se sociálním cítěním? To se většinou dost vylučuje.
(smích) No právě. A další nápad byl, že by bylo ještě lepší, kdyby ten člověk byl zároveň také vyléčený pacient…
Na to zareagoval pan přednosta Melichar, že někoho takového zná. Po nějakém čase mi to potom nabídli.

Tys ale napoprvé odmítla.
Ano. Protože ta prvotní představa byla taková, že by se to dalo dělat dobrovolnicky. Vysvětlila jsem jim, že pacienti si zaslouží, aby tu pro ně někdo s klinikou žil, aby tu pro ně byl pořád. A ne jen za nimi občas přišel na pokoj, když má zrovna čas… Takže napoprvé jsem odmítla a řekly jsme si, že to necháme uzrát.
Až po pár letech mě paní primářka pozvala na snídani a řekla mi, že tu potřebu ambasadora cítí hodně akutně a že by mi nabídli pracovní místo na plný úvazek. A tehdy jsem řekla ano, protože tohle mi dávalo smysl. Navíc jsem vnímala velikou empatii ze strany vedení nemocnice, podpořil to i pan ředitel.
A taky už jsem cítila, že je potřeba udělat v mém životě změnu.

No to si taky říkám. Vždyť ty jsi manažerkou ODS byla kolik, dvacet let?
Dvacet tři.

Už to bylo na spadnutí dlouho, že je prostě potřeba, posunout se jinam?
Docela jo. Pacient, i když je vyléčený, bývá často hodně unavený. Už prostě nemůžeš jet na plné pecky tak, jak jsem jela předtím. Musím se chránit. A poslední parlamentní volby byly hodně drsné. Když je člověk sám na celý kraj, to stojí hodně sil. Tehdy jsem začala vysílat do vesmíru, že bych to chtěla změnit, ale netušila jsem jak. A vesmír mi to poslal.

A najednou jsi změnila práci dost radikálně. Šla jsi dělat něco absolutně jiného. Měla jsi obavy?
Samozřejmě, že měla. Ještě v lednu jsem těkala, co v odéesce musí udělat, radila jsem jim. (smích) Pak jsem toho nechala. Ale hodně pomohlo, že jsme udělali bowling pro sestřičky, že mne měly možnost poznat. Pořád mám samozřejmě pochybnosti, jestli to dělám správně. Jestli to pociťuje personál, jestli jim jejich práci ulehčuji. Cítím ale, že mě to naplňuje. Patnáct let se snažím dělat Olomouc dobrým místem pro život, tak teď to předávám fakultní nemocnici. Propojuji lidi, jsem tu pro ně. Ta změna byla těžká, ale nebyl to šok.

Jak tě přijali zaměstnanci?
Těžko říct, to by ses musel zeptat jich. Asi jako v každém kolektivu, někdo je vstřícný hned, s někým si k sobě hledáte cestu déle. Výhodou asi bylo, že tu stále pracují sestřičky, které se o mě staraly, když jsem sama chodila na chemoterapii. Takže už jsme se znaly. Spíš lékaři jsou hodně opatrní. Někteří si ještě neumí představit, co vlastně dělám. Ale ti, co už to vědí, mi sami pacienty posílají. Jde to pomalu, ale to je vlastně dobře. Důvěru si musíš odpracovat.

Když si pacientka potřebuje poplakat, klidně pláču s ní. Než bych to v sobě potlačovala, tak to raději pustím.

Z druhé strany. Jak tohle všechno zvládáš ty? Vždyť ty jsi extrémně citlivý člověk…
Myslíš?

No určitě! Ty lidské osudy, s nimiž se potkáváš, to přece musí být obrovský nápor na tvou psychiku. Navíc, když bohužel ne každý příběh dopadne dobře. Jak to zvládáš psychicky?
Nevím, jak to říct.
Samozřejmě, že se mě ty příběhy dotýkají. Ale učím se – a proto chodím do školy – abych si udržela odstup. Když si pacientka potřebuje poplakat, klidně pláču s ní. Než bych to v sobě potlačovala, tak to raději pustím.
Ale máš pravdu, je hrozně těžké něco nabídnout člověku, který ví, že má před sebou už jen málo času. Najít s ním i v tom závěru nějaký smysl… O tom pořád přemýšlím. Ale není to tak, že bych obrečela každý případ. Dřív jsem to tak měla, ale i Dobré místo mi ukázalo, že každý máme něco do vínku daného, něco vyššího s námi má nějaký plán, a já mohu jen vylepšit ty poslední dny. A to je koneckonců i smysl projektu Zahrada. Když jsem došla ke smíření s tím, že smrt prostě existuje, tak se mi to lépe vstřebává.

Zmínila jsi Zahradu a to je téma, kterého jsem se chtěl určitě taky dotknout. Aktuálně je vybráno nějakých 4,3 milionu korun…
Teď je to ve fázi, kdy pan architekt Pospíšil připravuje dokumenty pro stavební povolení. A jinak máme nové stránky, klipy, snažíme se. Teď musíme celý projekt hlavně posunout za hranice regionu.

Máš pocit, že filantropické zdroje v regionu už jsou vyčerpané?
Úplně vyčerpané určitě nejsou, i když už se do toho zapojilo opravdu ohromné množství lidí. Ale teď vedle mě na koncertě v Redutě seděl Robert Runták a říká: „Já jsem ti ještě nic nedal…“ A já na to, že si ho šetřím.“ (smích) Chci udělat maximum, abychom získali co nejvíc peněz. A uvidíme, zda pak bude potřeba jít do dotace, nebo to celé zvládneme. Chci co nejvíc zapojit lidi. Proto to chci posunout mimo region, celorepublikově.

Stavět se ale začne už brzo, ne? Rozhodně dřív, než se podaří dosáhnout cílové částky.
To určitě. Napřed bychom chtěli prodloužit terasu a dostat tu zahradu tam. Pak bude výtah, aby se dostali dolů k rozáriu. Pak postavíme kavárnu a nakonec zahradu jako takovou. Dovedu si představit, že jsou tu třeba firmy, které budou ochotny něco prostavět a tím nás podpořit. Že nebude potřeba sehnat celých třicet milionů.

Že by stavěly sponzorsky?
Třeba. Už teď se nám hlásí. Třeba nám firmy nabízely zadarmo beton, pan Bubeník mi slíbil, že dodají sklo… Máme zhruba rok, než bude stavební povolení. Pak by se mělo začít.
Když už uděláme tu terasu, lidi uvidí, že se něco děje, že se to posouvá a přispějí třeba znovu…
Teď to nelámu, netlačím, nechávám to plynout. Když něco moc tlačíš, většinou to nevyjde.

O tom tlaku a zběsilém tempu jsme se už bavili. Čistě hypoteticky: Peníze se vyberou, Zahrada je hotová. Co v tu chvíli uděláš? Vymyslíš další projekt, nebo si řekneš, že teď už bude klid?
To je právě to, že já to nevymýšlím. Ke mě to prostě chodí.

Ale nechtěla bych, aby se mi třeba vrátila rakovina, já umřela, a lidi si říkali, že jsem moc chtěla tu Zahradu, tak by se to v rámci vlny solidarity vybralo… Robert Runták mi na to říkal, že to by byly možná tři Zahrady. (smích)

To je hodně černý…
Je. A ještě říkal, že by se to jmenovalo Zahrada Věry Zukalové a měla bych tam pomník. (smích) Tak to je právě to, co nechci. Ale vážně, tohle mě straší. Protože ono by to tak opravdu mohlo být. Ráda bych se toho raději dožila. A pokud možno ve zdraví.

Věřím, že se to podaří.
Děkuju. Já jsem nastavená tak, že to zvládnu. A v horoskopu jsem četla, že po padesátce se naučím pracovat se svým časem a energií. Takže asi to přijde, jak ses ptal. Třeba mi už nebude chodit tolik nápadů. A ještě tam mám, že mě čeká romantické stáří s partnerem. Včera jsem mu to říkala, tak se těšíme.