Divadelní režisér, dramatik, herec, pedagog na ZUŠ Šternberk a umělecký šéf Divadla Tramtarie. Jeden muž, mnoho řemesel. Vladislav Kracík působí v Tramtarii od roku 2004, na svém režijním kontě má řadu pohádek v čele s Klapzubovou jedenáctkou, dospělejší publikum pak baví parodickými Historkami z podsvětí či tragikomickým Batmanem.

V pondělí 11. května se na prknech Divadla K3 uskutečnila diskuze o současném stavu olomoucké divadelní scény. Přítomni byli zástupci předních kulturních institucí, zástupci Magistrátu města Olomouc, teatrologové, studenti a veřejnost. Řešila se především otázka ohledně Divadla Tramtarie, které v současné době usiluje o částečnou profesionalizaci, resp. žádá o vyšší finanční podporu. Sám Vladislav Kracík se sice onoho diskuzního setkání nezúčastnil (Tramtarii osobně zastupovala ředitelka Petra Němečková), ale jakožto umělecký šéf, aktivní dramatik a režisér ve službách Tramtarie k tomu má rozhodně co říci i tak. O zásadních věcech, zajímavostech i maličkostech se rozpovídal přímo v útrobách svého osamělého působiště. V rozhovoru mluvil v podstatě o všem. Plány do budoucna, Netopýří muž, tragikomika dnešní doby, Terminátor, tvorba pro děti a hlavně pak úsilí Tramtarie o profesionalizaci.

Náměstek primátora Jan Holpuch chtěl odpověď na otázku, zda Tramtárie již překročila "kvalitativní práh“, aby si onu profesionalizaci vůbec zasloužila. V čem vidíte onen "práh" vy sám? A už ho tedy Tramtarie pokořila?
Profesionalizací se nemyslí to, že chceme hned dostat pět milionů, abychom zprofesionalizovali celou instituci kompletně. Tady je potřeba, aby byl určitý dostatek peněz, kterým by se dal zaplatit základ, jádro Tramtarie. Bavíme se zhruba o pěti až osmi lidech. To je pro nás momentálně ten hlavní cíl. A jestli si to zasloužíme, nebo ne? Z čistě uměleckého hlediska je to relativní. Z čistě praktického je to o tom, že v Olomouci fungujeme pět let. Hrajeme klidně i patnáctkrát do měsíce, což za jednu sezonu hodí nějakých 120 představení, která mají devadesátiprocentní návštěvnost. Osobně si myslím, že už samotný fakt, že je tu nějaká taková instituce, která tak kvalitě funguje, je dostatečným důvodem k poskytnutí podpory. Jsme přesvědčeni, že za těch pět let má Tramtarie na poli olomoucké kultury své pevné místo. Snažíme se, aby se divadlo každou sezonu nějakým způsobem rozšiřovalo, jsme teď navíc ve fázi, kdy už se nám herecký soubor patřičně vyrovnal. Bez alespoň částečné profesionalizace to ale takhle dál vést nepůjde…

Chcete tedy prostřednictvím profesionalizace dospět k tomu, abyste mohli zaplatit herce, technické zázemí a podobně?
Přesně tak. V tuto chvíli je placené jen to nejužší vedení a to ještě naprosto minimálně. Všichni do toho ještě samozřejmě mají nějakou práci. Co se pak týče čistě uměleckých záležitostí, které tady jakožto umělecký šéf zaštiťuji já, jde o to, že v Olomouci není žádná herecká škola. Jednoduše je tu problém nějaký ten herecký soubor vůbec vytvořit a udržet ho tady. Ve chvíli, kdy se tu utvoří pevné herecké jádro, které bude třeba zkoušet s více režiséry, kvalita půjde jedině nahoru. Bohužel současná situace je taková, že pár našich nejlepších herců ukončilo školy, takže teď jsou bez práce. Chtěli by v Tramtarii zůstat, ale my si je nemůžeme dovolit zaplatit.

Momentálně je tedy situace jaká? Pokud jde o Tramtarii, diskuze na Konviktu skončila víc než dobře. Pozitivně se k profesionalizaci vyjádřili v podstatě úplně všichni.
V tomhle už jsme za ta léta docela paranoidní. V tom, co se jakoby slíbí a veřejně odkývne. Od slibů ke konkrétním činům je vždy dlouhá cesta, takže uvidíme. Každopádně je to palčivá otázka, která je pro nás už do příští sezony celkem klíčová. Spolu s ředitelkou Petrou Němečkovou na to budeme tlačit hodně a doufám, že se ta záležitost pohne správným směrem. Co se týče oné diskuze, moc si vážíme toho, že ostatní kulturní instituce se k profesionalizaci Tramtarie vyjádřily pozitivně. I na půdě divadelní vědy si myslí, že to má význam, což je pro nás velká morální podpora. Ceníme si toho.

S finanční podporou se nabízí i otázka nového prostoru…
To je obrovský problém. Myslím, že ti z nás, kteří si pamatují doby, kdy jsme sháněli a následně přetvářeli tento sál, nechtějí nic podobného zažít. Čtyři měsíce se tu dřelo od rána do večera, aby to tu nějak vypadalo. Pokud jde o větší prostor, mně osobně by se do toho moc nechtělo. Rád bych třeba sto dvacet míst namísto současných osmdesáti, ale o moc větší prostor ani nepřipadá v úvahu kvůli repertoáru. Jsme přeci jenom pořád malá scéna, kde se hrají alternativní věci, které samy o sobě menší prostor vyžadují. Má to své kouzlo. Kontakt diváků s herci je intimnější, těsnější. Nejde tu ale pouze o nás, přijde mi, že je to trend všech menších alternativních divadel. Vtrhává sem filmová poetika, která sama vyžaduje určité civilní typy, určitý typ civilního herectví, který se dost špatně předvádí v sále pro stovky lidí. Již úplně na počátku našeho fungování pro nás byla vzorem ostravská komorní scéna Aréna. Oni využívali sál pro sedmdesát až osmdesát diváků, hned vedle měli hospodu a hráli současné věci. To se nám líbilo a ohromně nás to inspirovalo. Zjistili jsme, že je to přesně to, co chceme dělat i my.

Pokud ohledně větších finančních prostředků uspějete, budete pokračovat ve spolupráci s Moravským divadlem? Třeba i ve větším měřítku?
To bychom určitě rádi, protože všechny tyhle spolupráce jsou podle mě hrozně cenné. Myslím si, že v Olomouci dost často bezdůvodně panovaly ne zrovna příznivé vztahy mezi zdejšími kulturními stánky. Už jenom proto je taková spolupráce potřebná. Když je možné, aby v Ostravě čtyři různá konkurenční divadla pořádala společně festival a vzájemně si půjčovala herce, proč by tomu tak nemohlo být v Olomouci? V Ostravě to také velmi prospívá. Vzniká tam taková ta pozitivní konkurence. Nikoli ta negativní, kdy na sebe jednotlivá divadla vytahují samé špatnosti. My společně s Moravským divadlem pořádáme autorská čtení a za sebe můžu říct, že je to paráda. Jsem moc rád, že se něco takového děje, protože dříve to ani nepřicházelo v úvahu.

Zpět k samotné Tramtarii. Tuto sezonu jste úspěšně rozvíjeli jakési dvě linie. Nahořklé i černohumorné kousky pro dospělejší, vedle toho pak čistě rodinné pohádkové záležitosti. Jaké jsou ambice na příští sezonu, chcete se pustit zase do něčeho zcela nového?
Samozřejmě se snažíme, aby se i dramaturgický plán vyvíjel, ale nějakou vyloženou změnu nechystáme. Pokud jde o další sezonu, vše je zatím v jednání. Posuny tam určitě budou, ale pořád v rámci oněch linií, které jste zmiňoval a které se nám osvědčily. Jedním z hlavních taháků by měl být určitě další autorský projekt. Ten teď chystá režisér Konrád Popel, který jinak působí v divadle v Českých Budějovicích. Pak také máme zájem o určitý světový titul, ale v tomhle případě je tradičně obrovský problém s autorskými právy. Záleží na tom, zda se nám vše podaří vyjednat a hlavně zaplatit. Rozhodně se ale chceme vrhnout i na adaptaci nějakého klasičtějšího literárního textu, protože Rozmarné léto je tuto sezonu divácky velmi úspěšné.

Konrád Popel? Ve Zlíně jsem viděl jeho skvělého Sandokana, co chystá pro Tramtarii?
Mělo by jít o divadelního Terminátora. Znáte Terminátora?

Kdo by neznal Terminátora... (Arnold Schwarzenegger v roli zlého i hodného zabijáckého robota v populární filmové sérii, jejíž první díl přišel na svět v roce 1984 – pozn.red.)
Budou tam živí herci i loutky. Silný příběh plus přestřelky a automobilové honičky s malými plastovými autíčky. Bude to síla (smích).

Těším se, ale vy sám autorský projekt do příští sezony nechystáte?
Upřímně mě na divadle nejvíce baví psaní. Já jako umělecký šéf Tramtarie hodně podporuji autorské projekty. Moc divadel čistě autorské texty nepraktikuje. Podle mě je skvělé, že tu existují lidé, kteří dokážou napsat autorský text, který je hratelný, je úspěšný a dočká se několika repríz. Osobně bych rád v následující sezoně spáchal adaptaci nějakého klasičtějšího titulu. Určitě si ale vyberu text, kde bude hodně práce s přepisováním. Ostatně stejně jako v případě Klapzubovy jedenáctky.

"Jedenáctka“ patří mezi ty rodinnější tituly, nechcete se teď pustit do nějakého závažnějšího tématu?
Pokud jde o autorské projekty, určitě bych asi nedělal nic příliš vážného. Za prvé si myslím, že na to ještě nemám potřebné zkušenosti, za druhé ani svým založením nejsem vyloženě depkař. Baví mě spíše pohrávat si s formou, s gagy, ale je pravda, že už svou poslední inscenaci I na Batmana občas padne smutek jsem nedělal čistě jen jako komedii. Snažil jsem se, aby působila trochu nahořkle, aby obsahovala i nějaké ty těžší významy. Chci se samozřejmě autorsky i režijně vyvíjet dál, ale nakonec se možná vrhnu na něco opět tak trochu tragikomického. Dnešní doba je přeci jenom tragikomická. V současných textech nemá sama tragika hlavní postavení. Je to pořád tak půl napůl. Tragika plus humor. Ten ostatně k dnešní době patří. Taková ta česká sebeironie, nadsázka. Ale v případě, že se pustím do adaptace některé klasiky, rozhodně půjde o větší titul. Nevyberu si čistě komickou předlohu.

Zmiňoval jste svůj poslední počin – Batmana. Co vás vlastně vedlo k tvorbě této inscenace? Neuvažoval jste třeba o adaptaci nějakého konkrétního komiksového titulu?
Zamýšleli jsme to. Přeci jenom jsme malá alternativní scéna, která hledá nové cesty, nové způsoby, nové věci, které jinde k vidění nejsou. Napadl nás tedy komiks, který je v současné době čím dál populárnější i ve filmu. Zaujala nás třeba hodně inscenace Alois Nebel z Ústí nad Labem (jde o divadelní adaptaci komiksového románu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 v podání ústeckého Činoherního studia – pozn.red.). Původní představa byla taková, že uděláme rovnou konkrétní adaptaci, takže zpočátku jsme měli dokonce přichystané dva starší batmanovské tituly ze 70. let. Šlo by o temnější, opravdu vizuální záležitosti. Jeden čas jsme pak také uvažovali nad adaptací Tank Girl (britský, dosti punkový černohumorný komiks o dívce, která žije a řádí se svým oblíbeným tankem – pozn.red.), ale to u nás zná opravdu jen málokdo. Navíc před námi opět stála tradiční překážka v podobě nesehnatelných autorských práv, takže jsme se tedy ve finále rozhodli pro čistě autorský text…

Zůstaňme ještě u vaší tvorby. O statečném Ivanovi, zmiňovaná Klapzubova jedenáctka, Historky z podsvětí, nově pak onen Batman. Seznam vašich inscenací je poměrně rozmanitý. Co vás baví více? Pohádky, nebo ta peprnější témata?
Baví mě oboje. Když jsem v Tramtarii začínal, zhruba první dva roky jsem dělal v podstatě jen pohádky. Tvořit pro děcka je někdy droga, ale také obrovské riziko. Nikdy nevíte, jak budou reagovat. Já jsem ta pohádková témata navíc nikdy nedělal moc klasicky. Vždycky jsem se to snažil podat hodně moderně. Děti jsou přece dnes moderní, takže jsem si řekl, že tam rozhodně nemůžu cpát nějaké kašpárky nebo čerty (smích). Místo toho jsem tam začal valit projekce, do jednoho příběhu jsem umisťoval více pohádkových postav. I jazyk inscenací jsem se snažil přiblížit dnešnímu jazyku malých dětí. Je to pecka, když se takové představení povede. Když to ty děti baví a ony jsou v ději, je to pro ně něco úplně jiného než televize. Divadlo má možnost s nimi komunikovat. Ale jak říkám – je to strašné riziko. Nikdy nevíte, jestli je to chytne, nebo ne. A pokud je to nebere, poznáte to na nich hned po prvních pěti minutách.

Mimochodem, váš Batman má dost otevřený konec. Je to takové to správně komiksové finále, jež vzbuzuje očekávaní, zda přijde i druhý díl. Nechystáte pokračování?
Pár autobiografických prvků tam je, takže nějaké to zklamání si do pokračování musí tvůrčí tým ještě prožít (smích). Nevím, nevím, možná časem. Uvidíme…