V říjnu tohoto roku uplyne dvacet let od úmrtí významného Olomoučana JUDr. PhDr. Zdeňka Šprince. Při této příležitosti jsme k rozhovoru přizvali jeho manželku, doc. PhDr. Stanislavu Šprincovou.

Paní docentko, jaký zůstal váš manžel ve vašich vzpomínkách? Čeho jste si na něm vážila?

Vymykal se z normálního zástupu, zjevně patřil k lidem s mimořádnou vitalitou a širokým rozhledem a jako velmi mladý člověk poměrně snadno navazoval kontakty s profesory, ceněnými kapacitami a zkušenými odborníky. Jejich kvality doplňoval svým nadšením, cílevědomostí a organizátorským duchem. Byl pro všechny nepřehlédnutelnou osobností.

Co bylo v centru jeho zájmu po skončení války?

Jako student práv na Masarykově univerzitě v Brně zažil v době války uzavření vysokých škol a následné pracovní nasazení u Rolného v Prostějově. To přispělo k rozvoji jeho společenskoanalytických schopností a naučilo ho orientovat se v problémových situacích praktického života. Šprincovým prvořadým zájmem po osvobození pak bylo dokončení právnického vzdělání, čehož dosáhl v roce 1946. Tehdy si uvědomil, jak citelně chybí Olomouci někdejší univerzita, a uvědomil si, že poválečná euforie může přispět k jejímu obnovení. Spolu s olomouckými studenty z Brna a Prahy inicioval ustavení akčního výboru, jehož cílem bylo šířit myšlenku o obnovení vysokého učení v Olomouci, a v dobově hodnotovém žebříčku tento záměr postavit na místo nejvyšší. V té době se také Zdeněk zasazoval, aby bylo v Olomouci zřízeno studio Československého rozhlasu.

Nacházel odezvu?

Dnes dokonce obtížně pochopitelnou. Pro obnovení univerzity získával příznivce ve všech zainteresovaných sférách. Suverénním způsobem se prosadil zejména na shromáždění konaném 17. června a označovaném jako Den mládeže. Akce se konala před radnicí na Horním náměstí a Šprinc tam jako mluvčí studentů a skautů z balkonu radnice proklamoval založení univerzity v Olomouci jako nezbytný předpoklad pro rozvoj města. K veřejným vystoupením měl všechny předpoklady. Byl výborný řečník a šarmantní člověk a dokázal svým nadšením i logickými argumenty strhnout posluchače. Byl přirozeně milý, žádný suchar. Bylo evidentní, že jeho zápal není předstíraný. Stal se mluvčím Akčního výboru vysokoškolského studentstva, jehož předsedou byl jako výrazná osobnost student medicíny Kosťa Pelikán.

K úspěchu jistě vedly i další okolnosti...

Obnovení univerzity získalo i Šprincovým přičiněním všeobecnou podporu v celém městě. Významnou váhu mělo velmi vstřícné stanovisko lékařů v Zemské nemocnici, které Zdeněk Šprinc jako předseda získal prostřednictvím prof. Vejdovského, s nímž obnovení univerzity konzultoval, a vynikajícího primáře MUDr. Františka Lédla na ORL klinice, jenž patřil k nejvýznamnějším osobnostem usilujícím o obnovení lékařské fakulty. MUDr. Lédl byl dokonce předsedou Akčního výboru pro obnovení LF. Široká shoda, jež byla výsledkem sjednocování stanovisek, neměla prakticky oponenta. Za univerzitu se svou vahou postavili všechny složky veřejného života, významný poválečný předseda Ústředního národního výboru města Olomouce Václav Stibor Kladenský, pro universitu zahořel i reprezentant odboje Jura Sosnar a bez výjimky všechny čtyři politické strany. Záměr podpořila i tehdejší bohoslovecká fakulta, jež v Olomouci jako torzo bývalé alma mater z roku 1572 i po válce přežívala i s rektorskými právy. Její představitel prof. ThDr. František Cinek se po obnovení univerzity stal jejím prvním prorektorem.

Obnovení univerzity nebylo záležitostí lokální. Kdo inicioval a prosazoval tento záměr na celostátní úrovni?

Všechny již zmiňované složky a osobnosti, Zdeněk Šprinc však patřil k těm nejaktivnějším. Peticemi byli v Praze získáváni pro myšlenku obnovení olomoucké university všichni, kteří měli s Olomoucí něco společného. Vím to docela přesně, protože jsem většinu z petic psala na psacím stroji, a tak alespoň trochu sloužila dobré věci. Osloven byl tehdejší představitel vlády Zdeněk Fierlinger jako olomoucký rodák, petice byla zaslána i ministru školství Zdeňku Nejedlému, jehož syn působil po válce v Olomouci. Lobovalo se, kde to jen šlo, ale naprosto nezištně. Ve "společenské hře" kolovaly jen argumenty. Díky těmto aktivitám byla tehdy ve vládě iniciována příprava zákona o univerzitě Palackého.

Nebyl tento proces zdlouhavý?

I když jsme všichni byli netrpěliví, s odstupem doby si uvědomuji, jak rychle bylo dosaženo cíle. Již v únoru 1946 byli pozváni olomoučtí představitelé univerzitní společnosti do Prahy na zasedání Národního shromáždění ČSR, na němž byl schvalován vládní návrh Zákona o univerzitě Palackého v Olomouci se čtyřmi fakultami – filosofickou, bohosloveckou, lékařskou a právnickou. Stalo se tak 21. února 1946. Byl to slavný den a v Olomouci tehdy po schválení zákona vyzváněly k poctě a slávě vysokého učení všechny zvony. Děje se tak každým rokem, ale dnes už si téměř nikdo z Olomoučanů neuvědomuje a nevybaví, proč se to děje. Tehdejší naplnění městského snu je vnímáno jako samozřejmost.

Znamená to, že i zde platilo zazvonil zvonec a bylo pohádky konec?

Spíše bych řekla, že všechno začínalo. A pohádka to rozhodně nebyla, spíše mnoho práce a starostí, ale to nikomu nevadilo. Prvním rektorem byl jmenován prof. PhDr. J. V. Fischer, prorektorem prof. ThDr. František Cinek. Akční výbor za obnovení university se změnil na Svaz vysokoškolských studentů, Zdeněk Šprinc pak zůstal v jeho čele. Trvalo však celý rok, než došlo v Olomouci k slavnostnímu otevření univerzity.

Jak a kde k tomu došlo?

Slavnost se konala přesně po roce od schválení zákona, tj. 21. února 1947. Proběhla ve slavnostním sále olomouckého arcibiskupského paláce za přítomnost prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše. Poválečná doba byla ještě plná nevyřešených následků, k nimž patřily i potravinové lístky, kdy nebylo nic k dostání... O recepci se postaraly olomoucké "slovanské" ženy. Patřily ke společenské "patricijské" vrstvě a dokázaly vzhledem k tehdejší zásobovací situaci zázraky. Jak to dělaly, o tom se dnes už neví... Ale všechno bylo velkolepé a dodnes na to s obdivem vzpomínám.

Poněkud se nám z našeho rozhovor vytratil Zdeněk Šprinc? Jaký byl jeho další osud?

Byl vlivný činitel studentského hnutí, můžeme-li ho jako předsedu Svazu vysokoškolského studentstva za takového považovat. Do roku 1950 absolvoval studium na filosofické fakultě a jako doktorskou práci si zvolil téma Změna funkcí horské obce Písařov. To mu umožnilo dobrý vhled do významu obce jako samosprávného subjektu a vytvořilo předpoklady pro jeho působení ve správě státu. Dlouho působil na plánovacím odboru Krajského národního výboru v Olomouci a po jeho zrušení v roce 1960 se stal odborným pracovníkem muzea. Horlivě se věnoval i vlastivědné práci a ještě i dnes je v olomouckých kruzích vnímán jako aktivní a horlivý publicista. Žila jsem po jeho boku mnoho let a obdivovala jeho profesní i lidské přednosti. Jsem ráda, že jeho zásluhy o obnovení olomoucké univerzity nebudou zapomenuty.