Obě sbírky zbraní jsou pozoruhodné. Dá se říct, jaká mají specifika, nebo jsou si podobné?
Charakter obou sbírek je dán tím, kdy a za jakých okolností vznikaly. Samozřejmě, že se částečně prolínají, ale ty naše mají převahu hlavně ve starším období. Dává to smysl, Olomouc byla pevnostním městem, což je v naší sbírce výrazně otištěno. Pardubické muzeum zase disponuje unikátními loveckými zbraněmi a na rozdíl od nás také ucelenou kolekcí moderních zbraní, i těch současných.

Když se tady rozhlédnu, ty zbraně jsou v nádherném stavu. Jak to vlastně je, když jsou součástí sbírek? Musí být nějak znehodnoceny, nebo jsou udržovány funkční?
Podle současné legislativy zbraně, které dnes přijdou do muzea, nemusí být nijak znehodnoceny. Stejně tak je můžeme bez problémů vystavovat, samozřejmě za podmínky, že je odpovídajícím způsobem zabezpečíme. Bohužel v minulosti byla praxe poněkud jiná. Na počátku padesátých let minulého století například olomoucké muzeum navštívila ministerská komise, která provedla důkladnou probírku naší sbírky. Část palných zbraní nechala rovnou zlikvidovat, část byla úředně znehodnocena. A to mnohdy dost barbarským způsobem. Na některých je to bohužel vidět, mají třeba provrtané hlavně. 

Karel Podolský ukazuje například překrásné křesadlové pistole, které mají na různých místech vyvrtané otvory. Je patrné, že se při „úředním znehodnocování“ nebral většinou moc ohled na estetiku a nikdo se nesnažil znehodnocení provést alespoň nenápadně...

Zřejmě se soudruzi obávali, aby někdo nepoužil pistole z osmnáctého století pro kontrarevoluci…
Zrovna u této pistole se jedná vyloženě o zločin. Znehodnocení křesadlových zbraní nikdy žádný zákon nevyžadoval. Byla to prostě taková doba. Způsobené škody jsou ale patrné dodnes. 
Každopádně my se na zbraně díváme jako na muzejní exponáty. I když tu máme zbraně, které jsou v naprosto funkčním stavu, jsou ošetřeny a vyčištěny, střílet se z nich už nikdy nebude. To nepřipadá v úvahu.

Když se tady procházíme, připadá mi, že čím starší ty zbraně jsou, tím jsou krásnější. Myslím to tak, že to vypadá, že si s nimi výrobci dali víc práce, jsou zdobenější, často vypadají opravdu jako klenoty… Zatímco ty novější už jsou takové strohé. Nebo se mi to jenom zdá? 
Rozdíly jsou dány zejména tím, pro jaký účel a pro koho konkrétně byla daná palná zbraň vyrobena. Stejně tak je zásadní, jestli se jedná o zbraně civilní nebo vojenské. Pokud si například šlechtic objednal loveckou kulovnici nebo třeba párové pistole u špičkového puškaře, dá se předpokládat, že ten použil na jejich výrobu ty nejkvalitnější materiály, které měl k dispozici. Dřevo na výrobu pažby, podobné to bylo i u kovových částí, zejména pak hlavně. Zbraně byly často bohatě zdobené rytinami a řezbami, nešetřilo se ani drahými kovy. Vzhled byl důležitý i u vojenských zbraní, pistolí, které si pořizovali důstojníci. Naopak zbraně pro mužstvo musely v každé době především něco vydržet, proto jsou většinou dosti strohé. Hlavní důraz se u nich kladl na účelnost. A samozřejmě je něco jiného, jestli se zbraň vyráběla na zakázku, nebo se v pozdější době jednalo o sériovou tovární výrobu. 

Zmínil jste párové pistole, těch je tu několik a jsou opravdu překrásné. K čemu byly určeny? Na souboje?
Těchto konkrétních pistolí se s největší pravděpodobností souboje netýkaly. Byly určeny ke sportovní střelbě, o čemž svědčí jejich drážkované hlavně a mířidla. Jedná se o velmi přesné zbraně, a takové by soubojové pistole být neměly. Ty se vyráběly bez hledí a s hladkým vývrtem, což snižovalo pravděpodobnost zásahu soupeřů. V souboji v zásadě nešlo o to soupeře zabít, ale spíše účastí v něm obhájit svou čest. Ale i pistole používané k soubojům se pochopitelně dělaly v páru.

Co si představit pod tou sportovní střelbou, pokud se bavíme o polovině devatenáctého století?
Střílelo se nejen na střelnicích, ale často i v interiérech, například v salonech při různých slavnostních příležitostech a zábavách. Zbraně a jejich užívání byly také součástí společenského statusu. Vedle funkce dekorativní byly ukázkou toho, že si je daný člověk mohl dovolit. Máme tu třeba kazetu s perkusními pistolemi z dílny zřejmě nejlepšího českého puškaře devatenáctého století Antonína Vincence Lebedy.  Podle korunky na víku byly určeny pro někoho s hraběcím titulem. Návrhy na jejich výzdobu dělal významný český malíř a designér Josef Mánes. Jedná se o ukázku špičkové řemeslné práce.

Na začátku jsme vybírali z více než pěti set exponátů, nakonec jsme jich do vitrín umístili zhruba na tři stovky. Máme tu i některé opravdu cenné modely, které byly armádě nabídnuty ke zkouškám v počtu pouhých několika desítek kusů...

Jaké další unikáty tu máte?
Nejstarší exponát tu máme z roku 1580, je to pistole s kolečkovým zápalným mechanismem. Ale jinak se dá říct, že tu vystavujeme zbraně od třicetileté války do současnosti. S těmi nejstaršími z nich jsou mimochodem spojeny události, o kterých toho většina dnešních Olomoučanů asi mnoho neví. Po skončení švédské okupace v polovině 17. století bylo město zcela zpustošeno. Vážně se uvažovalo o tom, že zdevastovaná pevnost bude srovnána se zemí. Na jejím místě měla být založena pouhá vesnice. Naštěstí se ukázalo, že na Moravě není mnoho jiných míst, která by v případě dalšího útoku mohla ochránit Vídeň. Nakonec tedy byla pevnost obnovena. Díky tomu dnes můžeme vystavit i zbraně pocházející z tohoto období – doutnákové hákovnice, muškety i kolečkové a křesadlové hradebnice, což jsou masivní pušky používané při obraně města… U některých máme dokonce záznam, že se účastnily slavné obrany města během pruského obléhání v roce 1758.

Takže zbraně, které prošly opravdu bojem…
Ano, o většině z nich to opravdu můžeme říct. V muzejní sbírce máme celkem dvacet hradebních pušek, povětšinou se jedná o ukázky práce olomouckých puškařů. Určitě stojí za pozornost, že si zdejší městská rada k stému výročí této významné události, tedy v roce 1858, dala za úkol některé tyto zbraně zrestaurovat. Díky tomu se nám dochovaly v dobrém stavu. Je také zajímavé, že dvě z nich jsou spojeny s historií olomouckých cechů. Máme tu například hradebnici, která patřila cechu řeznickému, nebo pušku používanou příslušníky krejčovského cechu. I cechy se totiž musely ve své době vedle jiných úkolů aktivně účastnit hlídek na hradbách a u městských bran. A k tomu si pořizovaly na své náklady zbraně.

Výstava je otevřená už od listopadu, jaký je zájem?
Mohu říct, že značný. Jsme za to s kolegy, kteří se na přípravě výstavy podíleli, rádi. Hlavně o víkendech k nám každý den zavítá přibližně sto padesát až dvě stě návštěvníků. A jak jsem už zmínil, je zájem i o publikaci, které se již prodalo více než tisíc výtisků.
Při koncipování výstavy jsme se snažili zaměřit zejména na běžného návštěvníka, tedy člověka nijak zvlášť poučeného, ale s touhou něco se o světě palných zbraní dozvědět. Proto jsme ji rozdělili do šesti oddílů, na kterých ukazujeme zbraně v jednotlivých fázích jejich vývoje. Od doutnákových mušket, přes zbraně s kolečkovým mechanismem, pak samozřejmě dlouho užívané předovky s křesadlovými a perkusními zámky. Na ně navazujeme obdobím, kdy se začalo masově přecházet na zadovky, což bylo zhruba od poloviny devatenáctého století. Jsou tu k vidění první pruské a francouzské jehlovky a pochopitelně také zbraně rakouské, které vznikly přestavbou původních předovek. 
Potom tu samozřejmě máme opakovačky, které přišly velmi záhy po zadovkách a končíme zbraněmi automatickými, samonabíjecími. Našim cílem bylo představit návštěvníkům vše podstatné, co se v minulosti v oblasti vývoje  palných zbraní objevilo. Na začátku jsme vybírali z více než pěti set exponátů, nakonec jsme jich do vitrín umístili zhruba na tři stovky. Máme tu i některé opravdu cenné modely, které byly armádě nabídnuty ke zkouškám v počtu pouhých několika desítek kusů.
A musím také upozornit na vitrínu věnovanou dánským puškám. Rakouská armáda se po boku Prusů účastnila v roce 1864 války s Dánskem o území Šlesvicka a Holštýnska. Některé kořistní zbraně se posléze staly součástí soukromé sbírky arcivévody Evžena Habsburského, velmistra Řádu německých rytířů. Tato sbírka se původně nacházela na hradě Sovinec, po vzniku Československa pak přešla do vlastnictví našeho státu. Dnes je součástí olomoucké sbírky.
Jsou tu i početné ukázky vývoje loveckých zbraní: od těch křesadlových přes perkusní až po moderní, dnes užívané. 
K vidění je ale i množství dalších exponátů, které s daným tématem souvisí. Munice, chladné zbraně, pokrývky hlavy, tesáky, prachovnice, zařízení na domácí výrobu nábojů… Věci, které byly k užívání zbraní nezbytné. 

Fascinuje mě tu oddíl, věnovaný kuriozitám. Třeba zbraně, kombinované s holemi. Působí to na mě tak, že ta zbraň možná byla nebezpečnější majiteli, než případnému protivníkovi…
Kdyby s ní neuměl zacházet, tak zřejmě ano. Zbraň ukrytá v holi musela být opatřena hrotem, který chránil ústí hlavně v době, kdy byla používána ke svému hlavnímu účelu, tedy jako opora majitele. Před výstřelem se hrot musel odstranit, teprve poté bylo možné zbraň použít. Záleželo na konkrétním mechanismu, máme tu hole s křesadlovým i perkusním zámkem. U novějších exemplářů pak mohla být spoušť skryta přímo v rukojeti hole, tedy v dlani majitele. Takové hole byly brány na jedné straně jako zbraně sebeobranné a dovedu si představit situaci, kdy majiteli opravdu zachránily život. Na straně druhé byly ovšem současně chápány jako nástroje zákeřné, takže je jednotlivé státy postupem času zakazovaly. Jejich výroba a používání se tak ocitly mimo zákon. I proto nám přišlo zajímavé na výstavě tuto specifickou kapitolu palných zbraní představit. Máme tu třeba velmi starou hůl s křesadlovým zámkem kombinovanou se sekerkou. A návštěvník si může prohlédnout i ukázku nástražného zařízení, které se dříve používalo proti krysám v domácnostech. 

Když se tu tak procházíme, musím říct, že poměrně zajímavá je i část, věnovaná novějším zbraním. Máte tu snad všechny legendy od revolverů Samuela Colta přes winchesterovky až po moderní útočné pušky…
V tomto oddílu výstavy nám šlo o to, ukázat hlavní tendence v oblasti vývoje moderních zbraní. Jsou zde například tři těžké kulomety z první světové války a nad nimi novější lehké kulomety, od meziválečných po poválečné. Máme tu i klasické samopaly jako sovětský Špagin či Sudajev nebo německý samopal MP40 Schmeisser. A je tu i zbraň, kterou měla dříve v ruce většina mužů během základní vojenské služby, všem dobře známý „samopal“ vzor 58. Ve skutečnosti se ale jedná o útočnou pušku, protože na rozdíl od samopalu nepoužívá pistolové, ale puškové náboje. Rozdíl mezi samopalem a útočnou puškou laik většinou nevnímá, proto jsme jich sem umístili hned několik a dali je vedle sebe pro porovnání. Uvidíte tu mimo jiné i takzvanou prababičku všech útočných pušek, StG 44 (Sturmgewehr), která byla koncem druhé světové války zavedena do výzbroje německé armády. Z ní v zásadě vycházejí všechny pozdější moderní zbraně tohoto typu včetně americké M16 nebo sovětské útočné pušky AK-47 „kalašnikov“, který je tu také k vidění.
Mimochodem, samopaly dnes v podstatě žádná z moderních armád nepoužívá, útočné pušky je vytlačily. Našly ale uplatnění například ve výzbroji speciálních bezpečnostních složek některých států.

Možná návštěvníky zaujmou i vitríny, v nichž uvidí nejrůznější vzduchovky.
Ano, to je takové malé vybočení, protože vzduchovky ve své podstatě nejsou palné zbraně. Ale asi každý kluk někdy zatoužil vzduchovku vlastnit a tak jsme je sem také zařadili. Jsou představeny v celém svém vývoji, od prvních měchových z druhé poloviny devatenáctého století až po ty, které možná mnozí návštěvníci mají stále doma. A musím říct, že tyto vitríny jsou velmi populární. A potom také zbraně vyrobené takzvaně doma.

Na ty jsem se chtěl zeptat, protože to jsou opravdu kuriózní kousky…
Dnes jsou některé deponovány v pardubickém muzeu, ale původně byly v majetku pražského policejního muzea, které v devadesátých letech minulého století rušilo část svých depozitářů. Jsou to zabavené zbraně domácí výroby, třeba samopal vyrobený ze vzduchovky nebo samopal, při jehož výrobě byla použita rukojeť lyžařské hůlky… 

Výstava potrvá až do září, jaké k ní chystáte doprovodné akce?
Každý měsíc nabízíme komentované prohlídky pro veřejnost. A také jsme připravili cyklus přednášek na téma palných zbraní, na nichž budou výsledky svých výzkumů prezentovat mimo jiné odborníci z pražského Vojenského historického ústavu. Jsou stejně jako celá výstava určené nejširší veřejnosti, ale na své si určitě přijdou i znalci a všichni milovníci palných zbraní.