Někde jsi před časem řekl, že v té době jste si mysleli, že komunisti tu budou navěky. Ten názor měla asi většina lidí. Když jsi díky tátovi trochu viděl „ven“, neměl jsi chuť se tady na to vykašlat a utéct za hranice?
Měl jsem několik takových nápadů, jednou jsem už dokonce seděl v autobuse, že odjedu do Francie, kde jsem už měl něco i domluvené… Ale já jsem strašný patriot. Já tuhle zemi miluju a nedovedl jsem si představit, že jsem o Vánocích někde v cizině. Asi by mi to urvalo srdce. Nedokázal bych žít jinde. Asi ani mimo Olomouc, kterou miluju. Mohl jsem žít v Praze i jinde, ale já chtěl vždycky zůstat tady.

A tak jsi to měl už v tom hodně mladém věku?
Určitě. A když táta umřel, bohužel hodně předčasně, bylo mi jasné, že už se ani nedostanu nikam za hranice. Byl jsem s tím smířený.

Proč sis vlastně vybral filmařinu?
Protože ten svět mě bavil. Táta měl kameru osmičku, občas mi ji půjčil. Měl jsem k tomu docela blízko. Tehdy to bylo tak, že kdo měl samé jedničky, šel na gympl, jinak byl idiot. Nejlíp na Hejčín. Poděbradka byla druhá liga a jít někam jinam, tak to už byl byl úplně lůzr. Já ale nechtěl ani na žádnou technickou školu; chtěl jsem dělat něco, co bude trochu jiný. Vždycky jsem byl individualista a nebavilo mě, jít s ostatními proudem, ve stádu. Možná tohle byl hlavní moment.

Takže jsi absolvoval Čimelice a co potom? Nelákalo tě, vstoupit do té filmové branže? Jít na Barrandov nebo někam?
Původně jsem chtěl jít na FAMU, měl jsem tam podanou i přihlášku. Jenomže mě v tu dobu umřel táta. Měl jsem pocit, že bych měl být s máti. Takže jsem nešel ani na přijímačky. Rok jsem pracoval v televizi v Ostravě a potom jsem šel na olomouckou univerzitu studovat obor Literatura, divadlo, film, což se potom změnilo na krásné bolševické Teorie kultury.

A pak jsi tam začal pracovat.
Vlastně už v prváku jsem začal točit pro Laboratoř didaktické techniky. Dělali jsme hodně vědecké a výukové filmy, byl jsem třeba u zrodu Academia filmu. To byla dobrá škola.

Kromě toho, že jsi pracoval, jsi v té době dělal i divadlo! To mě zajímá!
(smích) Ano, to je pravda. Jmenovalo se to Akademické divadlo, ale jelikož všechno schvalovalo SSM, říkali jsme, že ta zkratka AD znamená Angažované divadlo. (smích) Byla tam super parta, herci, šikovní muzikanti.

A tys tam hrál?
Hrál a taky jsem občas něco napsal. Nás to hodně bavilo, tím jsme se realizovali. Nazkoušeli jsme hru, přehráli ji výboru SSM, ten to zakázal, tak jsme vždycky napsali na plakáty „Představení zrušil výbor SSM“. To jsme zase pak museli pochopitelně sundat. (smích) Pak přišlo z ústředního výboru SSM, že jsme byli vybráni a budeme reprezentovat Československo na Mezinárodním festivalu studentských divadel v Bratislavě. My jsme ale řekli, že nemůžeme jet, protože nám představení zakázal fakultní výbor. Takže z ÚV přišel befel, že takhle ne. Takže jsme mohli jet a hodně jsme si to tehdy užili.
Celou dobu, co jsem studoval, jsme hráli. Jezdili jsme po štacích, bylo to super...

A nechtěl jsi v tom potom pokračovat?
Já pak už neměl čas. Věnoval jsem se práci, dělali jsme populárně-vědecké filmy, byl jsem kameraman, občas jsem si něco i sám natočil. Mám i nějaké ocenění z AFO. Člověk se tam často potkal se zajímavými lidmi, vzpomínám si třeba na Deža Ursinyho, což byl skvělý muzikant, kterého uklidili do redakce vzdělávacích pořadů… Nebo na začínající Třeštíkovou. Realizoval jsem se v tomhle oboru. Ne, že by mě divadlo nelákalo, ale prostě už na něj nebyl prostor.

---

Když mi Karel Plíhal dal přečíst Několik vět, říkal jsem, ty vole, s tímhle já musím souhlasit! Tak jsem to podepsal.

Tys to ale hodně kombinoval i se sportem…
To ano. Sport miluju odmalička. Dělal jsem šerm, hrál jsem hokej, fotbal. Pak jsem se dlouho věnoval karate i jako trenér, mám černý pásek. Před časem jsem se k tomu vrátil, bohužel jsem si zlomil rameno, tak mám teď pauzu. (smích) Dělal jsem rychlostní potápění… Taky jsem hrál hodně ping pong. A samozřejmě lyžování a teď i na stará kolena golf. To je hodně individuální sport, kde prostě jedeš za sebe, kdežto karate, to je zase parta. Scházíme se tam s kluky, co jsme to kdysi dělali závodně a chodíme se takzvaně udržovat.

Tvoje žena Věra mi vyprávěla takovou pěknou historku, jak jste se večer odněkud vraceli, najednou proti vám parta pobudů. A ona že si všimla, jak ses úplně zatnul a chystal se na to, že může přijít konflikt. A v tu chvíli se prý úplně přestala bát…
To jsou takové stereotypy. Když jdu za roh, poobejdu si ho, aby mě někdo nepřekvapil. Sedím vždycky zády ke stěně, abych měl přehled. Když jdu ze světla do stínu, přimhouřím oči, dívám se na lidi… Snažím se předvídat konfliktní situace a vyhnout se jim.

Už jsme se bavili o tom, že jste si všichni mysleli, že tu komunisté budou navěky. Myslel sis to i v létě 1989, když jsi podepsal Několik vět?
Já nevím. Já jsem se nikdy do politiky nemíchal. A nebyl jsem s tím ani konfrontován, že by za mnou třeba někdo přišel, abych něco podepsal, třeba Chartu… Ani jsem se nijak nestýkal s undergroundem…

Ale pohyboval ses v tom prostředí, ne? Vždyť jsi už natáčel koncerty Nohavici a dalších písničkářů a kapel, kteří nebyli zrovna režimu moc po chuti…
To jo, ale rozhodně jsem to nebral jako nějakou politickou činnost. Mě se líbila ta muzika. Jasně, tiskl jsem taky různé knížky, něco přepisoval. Ale já to bral tak, že to dělám proto, že mě to baví.
Ale když mi Karel Plíhal dal přečíst Několik vět, říkal jsem, ty vole, s tímhle já musím souhlasit! Tak jsem to podepsal. Ale bylo trochu smůla, že moje tehdejší manželka se jmenovala Havlová. Což bylo pikantní. Hned druhý den nás četli na Svobodné Evropě. Havlová, Zukal…
Do té doby mi v práci říkali, že jsem mladý a perspektivní a že bych měl vstoupit do Strany a já na to odpovídal, že ještě nejsem dost zralý. Ten den mi řekli, že jsem přezrál. (smích) Že půjdu. Byl jsem smířen, že to doklepu do konce roku, než za mě najdou náhradu. Neměl jsem plán B. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Ono to nějak dopadne.

A dopadlo to nakonec tak, že přišla revoluce a docela krátce po ní ses místo vyhazovu stal ředitelem…
Po revoluci začaly na univerzitě změny a já se přihlásil do konkurzu a vybrali mě. Nabralo to docela nečekaný směr. (smích)

Revoluce v Olomouci a Zdenek Zukal, to by vydalo na samostatný rozhovor, protože Zdenek byl s kamerou skoro u všeho. Točil stávky, studenty, kteří během revolučního dění bydleli přímo na fakultě, byl na výjezdech do fabrik a točil i dnes už legendární koncerty v hale UP. Třeba Karla Kryla. Nechyběl ani na slavném happeningu, kde sousoší Stalina a Lenina z dnešního Palachova náměstí „odnesly“ balónky. Fotil tehdy kdekdo, ale systematicky s kamerou se olomouckému dění věnoval jen Zukal.

Tato etapa byla už mnohokrát zmapována v mnoha rozhovorech a článcích při různých výročích a tak si ji, s dovolením, dovolím přeskočit.

Na univerzitě ses potom pokoušel rozjet projekt vlastní televize. Ale neuspěl jsi. Co se stalo?
Stal jsem se šéfem a díky tomu, co jsem natočil za revoluce, jsem měl kontakty do zahraničí, podařilo se nám sehnat na tu dobu špičkovou techniku…
Říkal jsem si, že doba je zralá, aby se univerzita jako vzdělání, arcibiskupství jako duchovmo a město a vznikla by televize, do které bychom přibrali i některé soukromé subjekty. Měli jsme na to tehdy techniku i lidi. Zažádal jsem si proto jménem univerzity o licenci a dostal ji, ještě dřív než Nova. Tehdy byla veliká poptávka po jazycích, přišli sem zahraniční lektoři… Říkám super, budeme dělat kurzy, všechno možné. Prostě uděláme celorepublikovou televizi. Jenže byl problém s tím, že jsme jako centrum museli hlavně dělat svou vlastní práci, což byly hlavně výukové programy. Říkám OK, řekněte, kolik toho chcete, my to uděláme a ve volném čase ty lidi udělají něco navíc, vydělají si peníze a univerzita z toho bude mít taky benefit. A to narazilo na velký odpor.
Já jsem byl tehdy strašný geroj, ještě jsem v sobě cítil ty revoluční dozvuky. (smích) A tak jsem řekl, že to zkusím sám. Neměl jsem ale ani floka. Jen na základní vybavení jsem potřeboval asi devět milionů, což byly strašné peníze. Takže jsem si je musel půjčit. Z dnešního pohledu to byla nebetyčná drzost. Bankám se platily úroky přes osmnáct procent, to byla lichva. Nebýt toho, že se nám podařilo získat kontrakty s Novou a později Primou, v životě bychom to nesplatili. A velkou roli sehrálo i to, že jsme vyhráli soutěž na dvanáctidílný seriál o Japonsku. Tím se taky vydělalo dost peněz, které pomohly.

První zakázky ale nebylo zpravodajství, ale videoklipy. To byl u nás docela nový obor. Protože tomu, co se u nás točilo před revolucí se asi klipy ani říkat nedá, když to srovnám s tím, co už tehdy běželo na MTV…
Já jsem to sledoval vždycky pozorně, protože jsem měl rád muziku i film. Na univerzitě jsme měli satelit, který měl sloužit k sledování výukových programů. (smích) A já, kdykoliv jsem mohl, čučel samozřejmě na MTV. A vždycky se mi líbily výrazově jednoduché klipy s příběhem. A ímhle způsobem jsem je potom dělal taky. Říkal jsem si, že uděláme pár klipů pro Mňágu a Žďorp, která tehdy letěla nahoru a znali jsme se, a přihlásí se další. Bez problémů si vyděláme. Jenže kluci z Prahy, kteří to taky rozjížděli, zjistili, že jsou tu nějací Olomoučáci, kteří kazí ceny. Tak udělali všechno proto, aby nás odřízli. Jak se říká, típli nás v rozletu. Poptávka se limitně blížila nule a museli jsme hledat jiné zakázky. Kdyby nepřišla Nova, byl bych v maléru.

Takže jsi plynule přešel na zpravodajství. I ta televizní novinařina, alespoň ta neveřejnoprávní, ale byla v plenkách. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Začátky byly fantastické. Koukal jsem samozřejmě na Českou televizi, ale to byla strašná nuda. Přišla Nova, najednou to mělo šmrnc, reportáže dějově zajímavé… Šlo se po tom, aby to diváka bavilo, aby to nebylo plné mluvících hlav. To nás na Nově učili. Šéf zpravodajství a Vladimír Železný, před těmi jsme se třásli. Vždycky rozebírali příspěvky, kdo je špatnej, kdo dobrej. Navíc, když jsi byl headline, dostal jsi daleko větší peníze. Tam jsme se všichni naučili řemeslo.
Stinná stránka ale byla, že lidé chtějí krev. Bouračky, mordy, to byl dark side of the Moon. To se nedá dělat dlouho, všechny nás to ničilo. Musíš být 24 hodin na telefonu, neexistovalo nebýt! A tehdy žádné mobily, takže opravdu v dosahu telefonu. To bylo drastické. Ale jak říkám: řemeslo, to nás naučila Nova.

Kromě krve a běžných zpráv jste se ale pouštěli i do investigativy.
To ano. Ale většinou to bylo tak, že jsme objevili nějakou kauzu, připravili materiál a pak přijeli Pražáci, natočili si stand up před radnicí a slízli smetanu. Pak odjeli a my tady zůstali a museli řešit případné následky.

Byl i tohle případ Olomoucké aféry, kdy jsi skončil v poutech? Oni slízli smetanu a ty soudy?
V Praze měli vždycky radost, když se něco dělo v regionech. V tomhle nás hodně podporovali. A když se tu objevilo něco jako válka policajtů, tak se jim to samozřejmě hodilo. Ale v podstatě to byla kauza prohnilí proti prohnilým. Pořád sem jezdily nějaké inspekce z ministerstva vnitra, všichni měli ty průkazky a těžko se zjišťovalo, který je bílý a který černý. Z dnešního pohledu vím, že byli všichni šedí.

Štve tě, že to dodnes nebylo pořádně uzavřeno?
Jednou za mnou v Praze na nějaké akci přišel jeden z těch, co mě tehdy stíhali. Že se mi omlouvá, že to bylo dělané na zakázku. Ať mu odpustím. No, bylo to na nějaké večírku a už jsem měl taky nějaké ampéry (smích), tak jsem mu řekl, ať jde radši pryč, nebo to špatně skončí. Tohle asi odpustit neumím, ale zpětně to cítím jako určité zadostiučinění.
Prostě se ta kauza stala. Z dnešního pohledu bych do toho samozřejmě nešel. Do policajtů se člověk nikdy nemá míchat. A tehdy říct, že nějací policajti chodí a dostávají od podnikatelů peníze… I když můžeš vidět na vlastní oči, jak je vozí v bavorácích a krmí je.. To se nesmělo říkat. Dnes už je to běžný.

Odradilo tě to, pouštět se do nějaké další investigativy?
Blbý bylo to, že se nás tehdy nezastaly české profesní organizace. Naopak jsme měli silnou podporu ze zahraničí. Mimochodem, kvůli mému stíhání se Česká republika poprvé dostala na seznam zemí, které utlačují novináře.

Tys byl vlastně po revoluci první novinář, který byl za svou práci popotahován po soudech…
Ano. Nejhorší bylo to, že jsem tehdy žil pořád ve strachu. Vyhrožovali mi, anonymní telefonáty… A v policii člověk zastání neměl. Byla doba, kdy jsem se pořád ohlížel, díval se pod auto, kdo za mnou jede, nic jsem neříkal do telefonu. Ti policajti mají čas na tobě pracovat. Ty ho nemáš. Takže když se rozhodnou a domluví se s lidmi od soudu, dostanou tě kam chtějí. Můžou udělat z nevinného vinného úplně bez problémů. A myslím, že to bohužel funguje dodnes.

Teď už máš krédo pozitivních zpráv.
V určitou chvíli jsme stáli před volbo,u na Nově zůstat a mít pořád ty peníze, nebo mít míň peněz, ale začít dělat něco jiného. A všichni v redakci jsme se shodli, že už těch vražd a krve bylo dost. Řekli jsme si, že budeme dělat hlavně pozitivní zprávy. Protože je spousta věcí, a témat které tím, že nejsou na první dobrou negativní, tolik nezajímají média, jestli mi rozumíš.

Myslím, že jo.
My jsme si to nastavili jinak. Jde o to, jak to uchopíš. Vražda, na to nemusíš nic vymýšlet. To je zajímavé samo o sobě. Ale když chceš udělat reportáž o pánovi, který vyrábí mašinky, musíš to nějak zajímavě uchopit, popřemýšlet o tom, jak to natočit, aby to diváky zaujalo. A myslím, že my všichni, co spolu děláme, jsme se tuhle věc naučili. To nás naplňuje. A platí to jak o běžných věcech, tak o umění nebo sportu. Témat a lidí, kteří si zaslouží být v televizi, je hodně. Nás to zajímá a snažíme se to vyhledávat.

Souvisí s tím pozitivní přístupem i to, že se s manželkou Věrou hodně věnujete charitě v rámci organizace Dobré místo pro život?
To je obrovský přínos mojí manželky Věrky. Ona mě k tomu přivedla, díky ní já poznal nové lidi, celý ten svět něčeho úplně jiného. A já, protože chci žít to, co žije ona, jsem se od těch lidí naučil taky strašně moc. Ale největší přínos je ona a hraje v tom největší roli.
Mě to naplňuje, ale je to hrozně náročné. My všichni v Dobrém místě to děláme ve volném čase a zadarmo. Na úkor rodin, volna, často i svých financí. Nejdražší je ale čas. Každý ho má nějak vyměřený a když ho do něčeho dáme, je to největší deviza. Ale děláme to protože víme, že to má smysl. Není tam žádný kalkul, je to čisté. Od všech.
Kolem nás za tu dobu mravenčí práce vykrystalizovala skupina lidí, kteří mají k Věře obrovskou důvěru. Celé Dobré místo stojí a padá s ní.
A já jsem rád, když se občas i díky mojí práci podaří něco zpropagovat, něčemu pomoct.

---

Můžeš mít drahou kameru, lítat dronem za milion, ale když se neumíš podívat, lidi poznají, že jsi jantar.

Za pár dnů oslavíš jubileum. Na čem pracuješ? Nechystáš se zvolnit?
Řekl bych, že u mě se nic nemění. Dokud budu stíhat, tak je to dobrý. Ale samozřejmě ten věk trochu cítím. Třeba při práci s kamerou mě dost limitují brýle, taky už fyzička, s kamerou neběhám jako čamrda. Pokud chceš najít dobrý záběr, nemůžeš stát na místě, musíš se občas i zohnout, no naběháš se. Takže to je náročnější, ale nechci si stěžovat.
I kdybych zavřel studio, něco bych si ještě určitě našel. Člověk se ale pořád musí nějak živit, protože důchod je almužna, z toho se žít nedá.

Jak se díváš na to, že dneska když chce někdo točit, jako jsi chtěl v těch patnácti ty, stačí mu technika za pár tisíc a druhý den to má na YouTube?
Zastávám názor, že můžeš mít milion technických hračiček a vymožeností, ale když jsi bez talentu, je to vidět. Možná ti to nějakou dobu bude vycházet, ale v téhle práci to prostě poznáš.
Já myslím, že dnes kameru má v mobilu každý, různé technické vymoženosti, drony… Ale můžeš lítat dronem za milion, ale když se neumíš podívat, lidi poznají, že jsi jantar.

V novinařině bohužel platí, že se hrozně dbá na rychlost, ale kvalita práce se moc neřeší. A dneska tu práci dělá kde kdo. Hlavně, aby byli lidi loajální a na kvalitu se zapomíná.
U nás je to složité v tom, že když děláš televizní reportáž, je vás na to víc, neděláš to sám. Redaktor musí mít vizi a musí ji umět sdělit kameramanovi a střihačovi. To je hrozně důležité. Mít kameru vážně nestačí. To vidíš i na tom YouTube, že jsou tam hrozný sračky. Stroje ti můžou pomoct, ale musíš je umět využít.

Na závěr každého rozhovoru s lidmi, které bych označil za olomoucké patrioty, se ptám, proč právě Olomouc. Tys na to v úvodu už trochu odpověděl sám, ale přesto to stojí za samostatnou otázku…
Miluju Olomouc. Tady je tolik nádherných míst! Po revoluci to město obrovsky ožilo. Hlavně díky tomu, že jsou tu soukromníci, kteří pro to něco dělají. Podívej, jak se rozsvítily domy. Bohužel hodně šikovných lidí není vidět. A to je zase naše práce, abychom je ukázali. Ale Olomouc… Je nádherná. Příroda, lidi, všude blízko. Je tu nádherný život. Přijedou sem známí z ciziny a vůbec nechápou, že tu děti chodí samy do školy! Pořád je tu relativní klid. Olomouc bych za nic jiného neměnil. Miluju, kolik tu vyrostlo kaváren, restaurací… To všechno obrážím. Je to prostě dobré místo pro život. (smích)