Desítky let bádání v regionálních sbírkách starého malířství již počtvrté zúročí Arcidiecézní muzeum. Tým historiků umění vedený historičkou umění Marií Mžykovou připravil poslední pokračování Olomoucké obrazárny – řady expozic malířských pokladů z olomouckých fondů. Po italském, nizozemském a středoevropském malířství se výstavy a vědeckého katalogu dočká evropské malířství 19. století. Návštěvníci až do konce září uvidí reprezentativní výběr zhruba sedmdesáti obrazů. A jsou to opravdové skvosty.

Foto: ČTK / Luděk Peřina

Foto: ČTK / Luděk Peřina

Foto: ČTK / Luděk Peřina

Kolekce evropského malířství 19. století je nejrozsáhlejší částí sbírek starého umění v Olomouci. Na výstavě tak jsou zastoupeni čeští, němečtí, rakouští, ale i francouzští, italští nebo španělští malíři. Bohatý je i rejstřík námětů: krajiny, veduty, zátiší, biblické, mytologické, historické a žánrové výjevy, portréty i alegorie. Jako u předcházejících Olomouckých obrazáren čerpají výstava a katalog ze sbírek Arcibiskupství olomouckého, z muzejní kolekce starého umění a z významné soukromé sbírky, deponované v Muzeu umění Olomouc. "Skladba a umělecký dosah kolekce jsou přirozeným výsledkem historického procesu, odpovídajícího možnostem, iniciačním schopnostem a akvizičním příležitostem. Vzhledem k uměleckohistorickým souvislostem nelze očekávat, že by v ní byly adekvátně zastoupeny všechny slohové proměny malířství devatenáctého století. Jisté mezery vztahující se například k době empíru ale muzeum coby sbírkotvorná instituce jistě postupně doplní,“ zhodnotila ucelenost olomouckého souboru vedoucí autorského kolektivu a renomovaná odbornice na výtvarnou kulturu 19. století Marie Mžyková.

Podle kurátorky výstavy Martiny Potůčkové přinesla práce historiků umění mnoho objevů a nových zjištění. "V řadě případů se nám podařilo objasnit či upřesnit autorství obrazů, jejich dataci i provenienci," uvedla. Mezi bezmála 140 autory a zhruba sedmdesáti vystavenými díly je podle Potůčkové těžké vybírat ty nejzajímavější. Upozornila však, že bohatého zastoupení se dočká krajinářský žánr, například v obrazech Bedřicha Havránka, Antonína Chittussiho, Julia Mařáka nebo Augusta Piepenhagena. "Také čtvrtá Olomoucká obrazárna dokazuje velkou hodnotu místních sbírek už jen výčtem dalších slavných autorů – Václav Brožík, Josef Čapek, Vojtěch Hynais, Leopold Kupelwieser, Hans Makart, Josef Mánes, Gabriel Max, Alfons Mucha, Jan Preisler, Johann Scheffer von Leonhardshof, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček a mnoho dalších," dodala kurátorka.

Jak upozornila Mžyková, pozornost si zaslouží nejen velká jména, ale také méně známí autoři, například malíř a teoretik umění Adolf Hölzel (1853‒1934). Jeden z prvních protagonistů abstrakce pocházel z rodiny olomouckého vydavatele, litografa a obchodníka s knihami o výtvarném umění a hudbě. "Svou tvorbou, k níž se ještě vztahuje vystavený obraz nazvaný V klášterní zahradě, se vřadil mezi čelné představitele německé secese. Když se v roce 1906 stal profesorem na Akademii ve Stuttgartu, dovedl ji k světové proslulosti. Mezi studenty z jeho okruhu patřili později proslulí členové Bauhausu. Přitom Hölzel celé čtyři roky před slavnou abstraktní kompozicí Vasila Kandinského experimentoval s dvojrozměrnými spirálami a kruhy, evokujícími duchovní vlny," vyzdvihla Hölzelův význam Mžyková.